Toužba

(Na podzim 1840.)

Povějte, větry, se Tater sletněte,a spěchejte tam k západu dálnému:schvaťte mé vzdechy a city schytnětea neste je tam ku srdci čilému!Anť v poselství hor a vrchů běháte:proč by ste srdcím se nepropůjčily?Ale vy v jednom oudolí znikáte,přepluvše v druhé, již ste se ztratily.A k drahému tam srdci na západupohoří mnohá, ach, v cestu se kladou.

Spusťte se s výšky, vy obláčky bílé,vy čluny spěšné nebes okeanu!Zvedněte vzdechy a toužby mé čiléa plujte s nimi tam v západní stranu.Vy se v výšinách bez tíže touláte,proč by ste malou tu tíž nezvednuly?Než vy na jednom místě z par vznikáte,v krátce zas v páry ste se rozplynuly.A k západu tam dalekáť je cesta,dalekéť brány drahého jsou města.

Snes se nade mne, bodrá laštovice,ty rychlokřídlá prostor poselkyně,Zanes mé city tam k břehům Orlice,kde milená se baví vlastenkyně!Ty co stín létáš, kdy oblak uhánípod sluncem, proč bys‘ tam nezaletěla?Ale let tvůj již k poledni se sklání,v pozdním podzimu tam bys‘ zmeravělaA Její vlast tam na západu leží,do níž zima již od severu těží.

Kam se obrátit? – Ani vy, větrové,ani oblaky toužby nesplníte.Ani vy, hbití v prostorech plavcové,k západu s toužbou mou nepoletíte.K tobě, mysli má, co mne na Kolyměnebo na Kapu s přítelem spojuješ,ty v parnu těkáš i v kruté zimě,hory prorážíš a vody propluješ,ty mi jediná popříváš té slasti,že se s Ní shlídám, rozmlouvám o vlasti.