Ašera

Nad zemí se vznáším, planurosy brillantové v moři,na mých vlasech růže hoří,břečťan splývá s ramen mých.Nad vpadlým vždy rovem stanu,polibky pak smutné stínyuvádím v sen nový, jiný,v kraje pouští lazurných.

Dříve, ach! svět mladý švarněvbájila jsem ke snům něžným,k ňadrům svým jej tulíc sněžným,v rozkoše jej strojíc květ;dnes mne růže věnčí marně,božství bludné, kteréž mine,bez polibků vadne, hyne,želíc dávna, toužíc zpět.

Ač tu žáru tolik v lůně,na rtech touhy plamen bují,motýli se nesletujívěčné rozkoše sen pít —po miláčku darmo stůněsrdce, lilje žehnouc dechem:nad luzným dob zašlých echemzadumána musím snít.

Květy vadnou, blesky hasnou,paprsků již ranních není —ani lásky, opojenínezatouží zimný tlum,chtíč a žádosť smyslů jasnou,vznícenou úst na purpuře,topí v žalů temné chmuře,v povzdechů ji vlévá šum.

Za perlou slz běží, plove,ohněm žití nezatrýská,smutně zřím těl na ohniska —tepla nedá jejich rod.Složím žezlo brillantové,na hvězdy se vznesu jiné —věncem růží mých zde sinézhrdají už lilje vod.

Aneb zrak můj blyskavicev tiché mrtvých stíny vžene,ňader chvění roztouženéspící prach ten zbudí spíš:žhoucí dech snad mojí lícekosti ztaví, ve zápětíže pak vyjdou z nepaměti,milenců on vydá skrýš.

Ke mně, ke mně, v lůno moje,znova kvést a znova pláti —polibků kde snové zlatí,splyňte, bledé roje, sem!Otvírám svých ramen dvoje,zlíbám, vlíbám novou vesnu,tam sen v hrobě, tu rán ze snů,lásky věčné zářný lem.

Mám snad sypat poklad žárnýhvězd a perel, věnců, krásy,ruměn lící, hedbáv řasy,alabastr měkkých těl,ve třpyt odít lepotvárnýrajský strom ten chtíče, touhy,aby splál v slz pramen pouhý,ovoce by vichr měl?

Mladosť, krásu, vděk i sílužárem nebes, jara pěnouv lásky vrkoč zapletenou,těžkých stínů pokryl chlad.Adonisa na mohyluv Byblosu již troskách v tajiodalisky nesedajíplné vášně, plné vnad.

Rozkoš bujná, náruživásrdce bleskem nesžehne si,slunce v mraky nezavěsí,tvůrčích nepomnoží sil,vášní jeseň smutná, divážitírodné ohně tráví,v souzvuk těl však nedostavíodumřelé hmoty cíl.

V tepně světa opozdiléErótova božská vládaskřehlých údů neomládá,sotva stačí dále žít.Holoubků mých duhy bílév podvazků síť zavěšenybez myrty již, okřídlenyčekají na větší svit.

Smyslné pak blesky vrhnu,slz těch zpilosť, která vládne,sopkou žhavé lásky padne!Tím vzplá opět nový tém,rytířský prach hrobů strhnu,polibkem se rozplamení —vyjde silné pokoleníKananejskou získat zem!