Asketa

Já žití v tobě zavřel, ó Pane!Duch zjevně, skrytě k tobě jen planea míří cestami všemi:já mučím, trýzním marné to tělo,by jen tvou slávou oddychnout smělo,jsou cizím na této zemi.

Tak dlouho klečím, tobě se kořea zrak svůj ztápím v jasnosti moře,za níž tě dosahám v tuše.Ne dost, že mysl odhadne tebe —proniknout tebe toužím až v nebe,chci zrakem spatřit tě duše.

Tak v světlo věčné upřený, prahnu,kdy číš si zjevů mystických nahnu,ran záře krvavých květy.A nad pozemskou vzlétaje hlínuv nekonečnosti tužeb svých hynu,tam ve tvé noře se světy.

Leč marně v svatou horuji láskua tělesných se zbavuji svazků,mně ještě nelze tu s prahuposledních shrnout záslony mraků,skrz legiony Serafů zrakuposlední otevřít dráhu!

Království tvoje nespadlo dálnéna duše mojí zrcadlo žalné,by v něm se skrylo jak v hrobě,já v prachu zničen nesklonil hlavypřed majestátem strašlivé slávy,jít v ohni spatřiv Tě k sobě!

Jen časem, bolem utýrán zcelamůj svrhne duch ty okovy tělaa v život nový pak zírá —v paprscích do tvých nebes on vlétáv apotheose znikaje světa,a v blahém nadšení zmírá.

A již se před mým odkrývá hledemrozstouplých hrobů v blýskání bledémten Jerusalem, kde žití,jenž světů přešlých v zbořeném řádumá bez počátku, bez konce vládua věčnou extazí svítí!

Leč sotva první osloněn zoří,rvu zjevů květ, jímž opojí v hořiduch smysly nadšený, ryzí,když náhle mého zenithu s výšedo dávné klesám mrtvosti říše,a rajské vidění mizí.

S odkrytým duše kalichem, Pane,můj život v mrtvé nicotě tanea v žáry nové se vracím.Již pro mne času, prostoru není,jen zoře věčná svítí mi v snění,já nejsem — v tobě se ztrácím.

Já vzlétám, spěji v hlubiny bezdna —ač slunce zář tam neplane hvězdná,zrak lesku nesnese v mdlobě.To nejsou hvězdy, mraky ni hory,leč okřídlené, andělské chóry —v tůň světla vedou a k tobě!

Ó! zář tu kříž sám veliký hází,a u stop jeho žití zdroj vzchází —proud z něho věčný se řítí.Tlum vyvolených, tisíců davyjak holubic řad k němu se staví,v něm pije spásu, jež svítí.

Své zraky všichni tamo pak zvrátí,krvavou trnů korunu zlatíkde drží andělé v mraky,a pod ní vyšší svatých zas kruhytkví rozpjaty, v lem nezměrné duhy,jak hvězdné kotouče, páky.

Hle, s knihou soudů božích tu v šeřisvět jedni hledem prorokův měří,chvalozpěv z úst jich se rojí —veselé druzí zpívají žalmy,a mučedníků přijavše palmy,v krvavém myjí se zdroji.

Dál na vše blankyt šíří se směry —v té hybné vlně duchové sféryděv cudných k předu tlum pílí —stříbrným hlavy září jim věncem,v slavnostním rouše před oblíbencemchtí stanout v triumfu chvíli.

Ach! i ta plyne nadšena, jasna,jak ona, s nebes pohledem, krásná,jež stála bleda, když retyjsem ve vrkoči ztápěl jí zlatém…— — — — — — — — — — —Kde jsi, ó Pane? Mizíš mi chvatem,tvých nebes znikají světy!

Čím země mi? Jí zhostiv se cele,já lidem také odumřel v těle —nic mne k nim nepoutá v žití,útechy zemské, bolesti, žalyrouhání jsou jen planých rej stálý,jichž jed se v srdce chce vrýti.

Ať krví hnusná kypí jen číše,ať dav ten vilný rouhá se v pýše,dál slavě triumfy svodu,ctitelé klamu ve klamy padnou,když na popeli věků jen zrádnouvždy kořisť loví si hodů.

Andělé, kteří, zbloudivše pychem,chtí popel mrtvý oplodit hříchem,zří k zemské vlasti jen vděku,ať hněvem nebes dotknuti předemneuzří Boha toužícím hledem,v tůň zniknou krvavých věků!

Nad vřavou takých červů, jež zdolao právo žití křičí a volá,chvilkových útoků v hlušinezměnitelná pravda, k níž spěji,podmínky žití rozluští v rejia pouta bludů pak skruší.

Tam, zlořádu kde kal se jen vzpíná,již bije soudu hodina jinásnům lidstva temným a mraku,a duchů, předtuch bázně spjat valem,zří tlum, již divým zachvácen žalem,v nebesa, plná zlých znaků.

Čas děsný hrůzy věků se zvedla ten již hěvzdné na vozy sedl,jenž věncem železným vládne,svět jehož nezná dle jména ani,ač se dřív zjevil v ohnivém plání —srp zářný v ruce má pádné!

Jde ku žni, před ním andělů sboryrovnají zemské doly i horyjiž pluhem poslední zhouby,a hrobů lány zoravše, čistésbírají zrní k odplatě jistétam boží očisty v hloubi.

Duchové, jež skvost zásluhy slaví,již oblékají vítězství hávy,v nadzemské září kol zdobě:i krví lidskou zbrocení vrazi,prošedše muk tvých žhoucími srázy,se čisti vznášejí k tobě!

Leč zavržení kdož ti jsou všude,co jdou teď v moře plamenů rudéa hanby znakem se hlásí?Ach! poslední to z mého jsou lidu,ti v marném smutku čekali v bíduzář z mrtvých vstání a spásy!

Bezplodných muk jsi hlod jim dal stálý,ač svědky tvojí byli vždy chvály —dnes los jim zhouby jen kletý!Tvůj dělník v takou odplatu vkročí?— — — — — — — — — — —Kde jsi, ó Pane? Mizíš mi s očí,tvých nebes znikají světy!