Epaminondas

Již vítězil. V tom z vřavy bojovníkůhrot železný se v bok mu zaryl v mžikua proklál hruď a v ráně zůstal vbitý.Thebanští vůdce na své vzali štítya nesli v stan. Krev z rány ven se řítí,a s ní též prchá hrdinovo žití.Zved’ těžce hlavu. Na zástup kol zbrojnýzrak upřel bádavý a nepokojný —žal děsí ho, jejž v líci všech zřel právě.„Zdaž ustal boj?“ se táže nedočkavě —„zdaž vítězství nám urvali v té chvíli?“I děli: „Sparta podlehla a kvílí!Kéž, jako dnes, jsou vítězem vždy Théby —té lekat se jim není zapotřebí!“„Proč tedy v srdce vám žal vryl se tichý,ne hlahol radosti a triumf pýchy?“V ráz na to všichni bojovníci řekli:„Nám kořisť největší vzal osud vzteklý,když život tvůj, tak domovině drahý,prchajícími uchvácen byl vrahy!Ó škoda nám tvých dnů, tvé slávy, síly!Tvým pod štítem vždy Théby vítězily,a smutno nám, že bez potomků zcela,jimž slávu nechal bys, jež k nebi hřměla,dnes na chmurné máš lodi odeplouti.Nám život drah — jej ztráceti nás rmoutí!“Jim vůdce: „Já též vážit si ho mohujak daru, jejž nám láska dala bohů,by každý v shluku překážek a strastísi vytkl cíl, spěl k němu přes propasti,a sbíral rozkoš, kterou cesta skytá,a v žase patřil v nebesa, když svítá.Kdo v pýše své a nenávisti bledéjím pohrdati chce, ten nedovedeni žít, ni umírat. Leč proto v skutku,že žití vážím si, teď beze smutku,když hasnu, mohu opustit jas nebe,zřímť krásné je až do konce kol sebe!Včas, jak teď, v boji vítězném, ať zhynu —toť nejkrásnější konec mužných činů!Mne štěstím vůle bohů obdařila,i žít i zemřít stačila mi síla!Věk jinošský mi v kráse prchl celý —a nyní zas jej věnčí zlatoskvělýlaur smrti slavné, která dělníkovimdlý zavře zrak, když noci tmí se krovy.Však bez potomků nejdu pryč v pouť chudou —mám dcery dvě — ty po mně v světě zbudou:ta Leuktra zove, Mantinea ona —ty dále budou žít, až duch můj skoná!“