Mlžiny

V tůň světů rozsety, šeréhřmí mlhy kosmické v dál,tam pnou se v prsteny steré,zde mdlý jen oblak z nich vstal.

Tak v středu labutí hvězdnýchi hadů hvězdných a lyrmoc věčná do časů bezdných,v ten šírý strhla je vír.

Jak světlé stuhy je nosí,těch drobných částeček roj —hledají spolné si osy,v kruh divý letí a v boj.

A tak se trudí a chvějí,prach druží kosmický v čas,než náhle srazí se v rejihmot žárných v ohnivý pás.

Tak věky mučí se celé,než soulad třpytne v jich let,den ještě dalek, než v tělez nich nový vzejde pak svět.

Leč budou kolébkou jasnou,v níž nový žití vře vzmach,až naše slunce též zhasnou,v kosmický setrou se prach.

I ducha lidského v mořimhy pnou se v podobný kruh,vrženy do dalných zoříkdys v nebes blankytný pruh.

Mlhy snů, jež po nebi plynoujak par jen prchavých zvěsť —již v nové tvary se vinou,hledají vlastních si cest.

Chtí svou též pavučí příziv řad zářných proměnit těl —trudí se, druží, než zmizí,by let jich v budoucnosť hřměl.

Tmou věků mlžin těch stínysvé částky spojují pak,až rázem blesku třpyt sinýosvětlí zhustlé mhy vrak.

Tmou věků marně dál krouží,na příští čekají žár,jenž za trud, který je souží,zář slunce dá jim i tvar.

I přijde čas, kdy tam zbočí,po dlouhé řadě kdy letv sled dávno zřícených vkročía nový utvoří svět!