Myrty

Tam, kde moře skalným břehemlazurných vod tůně střeží,obsypané květů sněhemmyrty pučí vezdy svěží.

Nebe živým ohněm dýše,líc mu rumění se snivá,po zelených listech tišeroztavené zlato splývá.

Vlna zvoní o hruď skály,větřík v listí šumí spěchem,canzonettu slyšíš v dáli,s novým se vždy vrací echem.

A myrt hájem cizí, bledýchmurnějších syn krajů chvátá —sklopil oslněné hledypřed paprsky, sítí zlata!

S křovin tříseň květů slétá,a on sní: jak v dálce bílýsníh kdes vichr v závěj metáa jak skučí tam a kvílí.

Jak tam těžko chodci pozděv noci bloudit pouští, srázy,o domku sní v temném hvozdě —k návratu však příčin schází.

V tom zní píseň: „Myrty hoří,bezděčně list chví se jemně —víc mé ňadro tone v zoři,miláčku, již pospěš ke mně!“

Poutník kráčí dál a vzdychá:„Pro mne jak lze myrtám kvěsti?Mohyla tam strmí tichá,kde květ rozvil mého štěstí.

Vzpomínám si… rostl v malémsadě, pěstěn rukou matky,ale záhy uschl žalem,slz ho nestihne let vratký.“

S líce úsměch znik’ v té době,skráň zas chmuří žalné tísně —o drahém jen dumá hroběa v tom slyší refrain písně:

„Spěj, můj zlatý! Nechtěj dlíti,dary pro tebe mám nové,svěží úsměv, svěží kvítí,svěží rtíky purpurové.“

Divně v duši se mu vkrádázpěv ten kouzlem lásky tkaný,bujných slok již ručej padáv čerstvé jeho srdce rány.

Prchá před ním tam, kde zrytáčela skal ční v břehy chudé —moře úsměvem jej vítá,ale píseň jde s ním všude.

Tak zpěv končí: „A v myrt stínuručkou obejmu tě, mládce —s canzonettou na mém klínubudeš u mne spáti sladce!“

Poutník dál jde, čelo mračí,z mysli však zpěv nevymizí…Ach! zrak milá nezatlačí,v sobě skryje zem jej cizí…

Myšlenek svých v chmurném stínutiskna hruď, též pěje krátce:„S canzonettou na mém klínubudeš u mne spáti sladce!“