Farys

Jako loď, když s krajinou se rozloučivšiOpět ve vlnách si hravě pluje,A ku ňadrám morským vesla přitulivšiLabutí svou šíji povztyčuje:Takto Beduin, když, na svém koniV lůno pouště se vydává,A do proudu písku kopyto se kloníS němým šumem, jak ve vodě ocel žhavá.

Už kůň pluje v suchém moři a roztínáKypré sloupy prsoma delfína.Vždy jen dále s střelhbitostí,Už po pláni písek smetá;Vždy jen dále do výsosti,Už nad chumel prachu vzlétá.Černý kůň můj jako chmúra bleskovitá,Hvězda mu na čele jako zóra pálá,Větrem pštrosí hříva volně se proplítáA v poletu z bílých nožic plamen sálá.Dál a dál, letoune, spěj,Hory, skály předbíhej!

Marně k plodu, marně k stínuZve mě palma zelenavá:Vymykám se jí ze klínu,Palma studem tvář schovává,V ňadrách oazy se kreje,Šeptem listí mé se pýše směje.

Tamo šedé skály u poušti na hlídceProvázejí hněvným Beduina zorem,Dupotu se kopyt chechtajíceHrozí jemu děsným rozhovorem :„Potřeštěnec! kam uhání!Tam se poušť jen rozprostírá,Před paprsky jezdcův skráněPalma zelená nechrání,Stan jim náruč neotvírá,Tam je stan — nebeská báně.Tam jen skály nocují,Tam jen hvězdy kočují!“ —Marně hrozí, marně straší !Pádím rychlejšími cvály,Hlednu zpět — a zpupné skályMlhavá tam dál unáší,Dlouhým tahem prchající,Za sebe se skrývající.Sup přilákán hrozebnými slovy těmi,Věřil, že uloví v poušti Beduina,I uhánel za mnou svymi perutěmi,Třikrát kol mé hlavy černý věnec vina.„Čichám, krákal, v blízku trup,Jezdec hlup a komoň hlup.Jezdec v písku dráhy hledá,Oř po pastvě zrak obrací:Jezdče, koni, běda, běda!Sem kdo zašel, se nevrací;Zde jen vítr děsně houkáA odvívá stopy svoje,Pro koně zde není louka,Paseť jenom hadův roje;Zde jen trupy nocují,Zde jen supy kočují. “ —Kráče před mym okem drápy rozevíral,Třikrát na mne pohleděl s lazuru,Zachvěl se a pryč do vyše se ubíral.Když jsem já napínal své lučiště zhůru,Do nebe ho zrakem provodil a stíhal,Už se v modru jako šerá skvrna míhal,Roven vrabci — motýlu — komáru,Pak se roztopil v sliinečním žáru.Dál a dál, letoune, spěj,Skály, supy předbíhej!

V tom se oblak na západě vyrval blesku,Hnal mě bílým křídlem po blankytném týně,Za takého honce držel se v nebesku,Jakovým já v pustotině;Nad hlavou se mi zavěsil,Touto hrozbou mě tu děsil:Potřeštěnec! kam uhání!Žízeň jeho prsa zhlodá,Z mraků neochladí vodaPrachem posetých mu skrání;Pramen v kraji pustopustémNešoumá líbezným šustem,Rosu, nežli na zem skane,Vítr ve vzduch porozvane."

Marně hrozí! jedu dál a dál ve cválu:Oblak skormouceně na nebi se skryvá,A vždy níž a níže splývá;Potom opřel se o skálu.A když hrdým okem pozřel jsem za sebe,Už jsem napřed v letu byl o celé nebe.Poznal jsem mu z tváři, co ve srdci snoval,Začervenal se od zlosti,Polil žlučí z žarlivosti,Posléz jak trup zčernal a v horách se schoval.Dál a dál, letoune, spěj,Supy, chmúry, předbíhej!

Nyni kruhem slunce očiOvinul jsem kolem sebe,A tu země ani nebeHonce za mnou víc nezočí —Příroda v sen prohříženáNikdy lidských stop neslyší,Živlové tu spějí tiší,Jak zvířata neplašená,Kterých stádo se neleká,Vidouc první tvář člověka.Probůh! nejsem první! hle písčité kupyOhražují světlavé zástupy;Zdažli bloudí aneb číhají na lupy?Jezdci bilí, koně v děsné bělavosti!Pádím blíže — stojí; volám — mlčí trupy!Starodávná karavánaVichrem z písku vyhrabána!Na velbloudích kostrách sedí jezdcův kosti.Jamami, kde byly oči,Vyrvanými čelestěmiPísek jako vír se točí,Zavívaje jeky těmi:„Jezdče, bludem opoutaný,Stůj! tamo jsou huragany!“Pádím — strach mne neodhání.Dál a dál, letoune, spěj,Trupy, vichry předbíhej!

Huragan co samovládce v pustotináchProcházel se sám v písečných rozvalinách;Uviděl mě z dálky, zastavil se žasem,Do kola se víře, šoumal tichým hlasem:„Koho z mladších bratrů oko mé tam vídá,Jenž se v nízkém poletu bídácky vznáší,Toulaje se drze po krajině naší?“Řval a sul se na mne jako pyramida.Vida, že smrtelník, jeho se nebojím,Dupl zlostí nohou na zem,Arabii zmoutil rázem,Porval mne co ptence noh pahýlem svojím —Pak ohnivým dechem pálil,Mraky prachu na mne valil,Zhůru rouval, na zem házel,Hory písku na mne sázel:Nebojím se — stojím smělo —Beze hrůzy naň se vrhám,Písčité přetínám tělo,Vztekle z něho údy trhám.Tu chtěl z mojich ramen sloupem prchnout v nebe,Od polou se přerval, dolu zřítil, zhynul,Deštěm písku s hůry linulA k mým nohoum jako hradba kles bez sebe.

Dýchám volně! zhůru vypínám se v hrdé pýše,A zlatými všecky hvězdy zřenicemiPohlížejí na mne s výše:Neboť nikdo není mimo mne na zemi.Jaká rozkoš dýchat z prsou celých!Dychám plno — a široko!Vzduchu se v ArabistaněNa oddech mi nedostane.Jaká rozkoš zírat z očí celých!Protáhlo se moje okoTak daleko — tak široko!Že víc světa obestírá,Než, se zraku otevírá.Jaká rozkoš vztyčit se v ramenou celých!K všemumíru rámě mohutně vypínám,Zdá se, že jej zórou na západ objímám.Duch můj letí v bezednivou tůni svitu,Výše, výše, výše až do nebes štítu.Jako včela se žihadlem ničí sebe,Tak já s duchem potopil jsem duši v nebe!