Krvavá růže

Již dávno rozjeli se posli, zvouce,kdo Čech, kdo junný panoš, panský rek,by přirazili k branám Olomouce,by potrestán byl zpupný Lokýtek.

Nesčetným, rekovným je vojům v čelenejmladší Přemyslovců ratolest.Jak mladý lev se vzchopil Václav, žele,že zapomenul na královskou čest,tak zapadaje v lidské hanby tůně,jak vyvětralý kámen v hloubi vod,když na velebném Libušině trůněmu rádcem byl jen bídných vášní roda velký odkaz otce svého, děda,dal nepřátelům lačným lupu v plen…Oj, vzchopuje se, rázem vstává, věda,čím otcům, vlasti, slávě povinen.

Je tich a smuten kapitolní dům,v němž na čas prodlíti mu jako hosti.Juž kyne mocně velkým slávy snům,hlaholnou mluvou mrzké minulostiustoupit káže v propast zapomnění,a z růžných červánků zří vzcházet južsvé slávy slunce, mlžné prchá snění,a k činu velkému se chystá — muž.

Ty vůle, paže — mysli, peruť zvedni,a slávo, v oblačnou mne říši nes,vzplaň, jak to žhavé slunce na poledni,měj světlo, světe, českých od nebes!«Tak v zanícení Václav šepotajena lůžku vedrem znaven usnul král.

Juž odhaluje obrazů svých taje,tak ladné, při něm mámivý sen stál.Král vece mu: »Jsem zvědav, co mi dáš?«Sen, lehce za měkkou jej ruku bera,mu do dálného ukazuje šeraa ptá se smutně: »Kde jsi, poznáváš?«On hledí kolem, cos jej mrazně zebe,že chví se žasem, ladná blednou líce,hlas jeho zachvívá se:»Vidím nebe,a ty jsi světlý anděl nebešťan.«Sen dál se táže: »A co vidíš více?«

»Tam jarně teplých vánků milý vanpřináší světlých postav velký dav.«

»A znáš je?« —

»Bože, kdo se blíží k nám?Ó jak bych neznal těchto drahých hlav!Ó jasně vidím, kdo jsou, znám je, znám!«…

Tam patří na dav; jará zář plá v oku.Jde Přemysl tu po Libuše bokučarovnou září leposti se skvící;tu svatý Václav s usměvavou lící,v železném pancéři jde Vladislav,jak u Milánských přioděn byl bran,a dále nese vánků lehkých vandva ladné zjevy — lepou Dagmar s Mladou;zbroj těžká toho reka po tom chrastí,jenž na Hostýně západ zbavil strastítatarsky tatarských. — Tu on — jenž zradoukles' v náruč smrti na Moravském poli,s ním česká sláva na krvavé lůže.Z ran tisícerých vykvétají růžetak jasně rudé jako svěží krev.A na trůn used’ Otakarův zjeva jeho mocný zvučel hlas, jak zvon:»Zda tobě, vnuku, po života skon,jak nám, ta česká sláva bude mila?«

Než odpověděl Václav, všechno v ráztu zmizelo, jím chvěl jen krutý mrázjen růži viděl rudou, jež tu zbyla,jen růži porosenou svěží krví.

Okamžik překvapení minul prvý;i chopit chce ji jeho ruka mladá,leč růže volně padá, lehce padá,jak krvavá se hvězda nese dolů —a Václav za ní padá, padá spolu,však marně po ní sahá, darmo sahá.

Na dlažbu padla kapitolní chodby.

A Václav procit’ ze sna. — »Růže drahá!mou budeš,« zvolal, »mojí jenom! Rod bymůj zneuctěn byl, kdyby někdo zveďtě cizí!« — V polospaní ještě, v snácha zmámen beze zbroje, v lehkém šatěkrál překročil své dusné síně práh.V tom na něho se divý vrah vrh' klatěa dvakrát dýku v krásná prsa vldál.Kles' Václav; pohled’ kolem naposled. —Na dlažbě místo růže té krev svouzří zmírající král.

Juž zastíněno oko smrti tmou.