Hymna

Ta, jež se mění, Otče, přírodajest božství Tvého háv. Rok proudícíje plný tebe! V Máji líbeznémtvá kráčí krása, něžnosť tvá i láska.Luh svítí v dál, jest balsam měkký vzduch,les usmívá se, hory echy znía každý smysl, srdce radost jest.Tvá sláva spěje v Léta měsícíchjet plny s teplem světla. Vyplněnírok pije z tvého slunce kypícía hlas tvůj v řeči hromu zazníváa často z rána, v poledne i večerve bouři hvozdů, v bystřin hlaholech.Tvá dobrota v Jeseni bezmeznávše k svátku, co tu žije, k plesu zve.A v Zimě v mračen vichřic průvoduse blížíš mocný, bouře valí se,tma vznešená! Na křídlech vánicehřmíš probouzeje úctu tvorů všech,v jho Přírodu spneš dechem severáku.

Ó tajuplné kolo! Božské síly,a bezdné hloubky! Jednoduchý obraz,v němž tolik pele, tolik uměnía krásy s něhou na souzvuk se pojí!Stín nepozorovaně splývá v stína všecko tvoří spolu ladný celekvíc unášejíc, čím se rozvinuje!Však tupě bloudě člověk bez vědomítě nevidí ni mocnou ruku tu,jež stále činná tiché sféry valíjen v taji tká a kouříc vylévátu krásnou náplň Jaro šatícíze slunce horký vylévajíc den.Vše tvory živí, bouře rozdáváa jak se země změnou zmlazuvše sílu žití plesem proniká!

Hleď, Přírodo! Co duši má a dechve volném chrámu šíré oblohy,Jej pouze zbožňuj! Jeden žhoucí zpěvproň zvedni se! Vy zvučné sbory věštcůJej chvalte chladem, jímž vlá Jeho dech,Jej oslavujte v pustých úvalech,kde na skalisku chvějná boroviceve hnědém stínu vážnou zbožnost vzbouzí.A vy, jež hřmíte v notách divějšíchsvět děsíce, v dál odnášejte k nebiten bouřný zpěv a rcete, kdo vás poslal!Vy zdroje chválou Jeho s bystřinamiv dál hlučte, bych ji slyšel, zadumánkdyž bloudívám po vašich březích sám!Vy rvavé v smělém spádu ručeje,vy mírné proudy, jejichž zrcadlase kroutí v dol, a ty obrovské,ty, jež jsi samo v sobě divů svět!Jej velebte, Jenž, kterak se mu zlíbí,vás žene v odboj a vás konější!Svůj smíchejte dech, trávy, plody, květy,ať k tomu stoupá, jehož sluncem pnetese výš a jehož štětec barvu dáváa vůni dech! Vy nakloňte se, hvozdy,vy šumte, klasná pole! Vylijtesvůj tichý zpěv do žence hrudi, sámkdyž domů jde při luně veselé!Vy strážci Nebes, ve snu, bez starostikdyž dřímá Zem, ó vzplaňte sladčeji,vy souhvězdí! co vaši andělév paprsky bijí lyr vám stříbrných.Dne velký zdroji! Svého Tvůrce tyzde nejvěrnější zrcadlo, jež v dálod světa k světu žití moře šíříš,svým každým svitem jeho chválu pišdo Vesmíru! Hřmí… Tiché lidstvo buď,než dozní tato hymna z mraku v mrak.Teď jásejte, ó vršky! s mechem lesyať bečí skot váš, hlasný jeho řevať plní údol! Velký Pastýř jdea s ním jde jeho říš, kde bolů není.Vy vstaňte, háje, písní zazněte,vy lesy všecky a když činný dense sklání spánku nechaje svět mdlý,ty nejluznější ptáčku, Filomelo,okouzli stíny, noc jej chválit uč!Ty, celý vesmír usmívá se na Tě,ty všeho spolu hlava, jazyk, srdcetu hymnu korunuj! Měst hlučných davese shlukni a ku vážným varhanámtvůj zazni zpěv a prostup hlubé tónysvým proudem v jejich pausách slavnostních,jak od žáru se nítí žár a vzrůstáse k němu všechněch celý zvedni sbor!Však raději-li dlíte v stínu křovin,buď chrámem vaším každý tichý háj,kde flétny pastýřův a dívek zpěvs básnika písní, s dechem serafůJej chválí, počasy jak střídá rok.

A mně ten drahý úkol zapomníti,ty nepuč, květe, nivo, nezardi sepod slunce žehem, úsměv Jeseněmi cizí buď, ty Zimo ke mně vícse z chladného již nebliž Východu,chci slova vzdáti se i obraznosti,ty, mrtvé plesu, ustaň, srdce, bít!

V kraj nejzazší nechť zanese mne osudzelené země, k řekám bez jmena,na západ, Indie kde prahoryv zář slunce barví, jehož slední svitk Atlantu archipelům zaléhá,mně jedno! Bůh jest, vládne napořádve hluché poušti jako vřavou měst,kde tvoří život, radost musí být!A slavná když mi přijde hodinav let ku budoucím světům kynoucí,rád poslechnu a nové divy rádchci v nové síle pěti, nelze žít,kde Všehomíra nesměje se láska,vše ony světy držíc s jejich syny,zlo zdánlivé vždy v dobro obracejíca toto k lepšímu, vždy k lepšímuv pochodu bez mezí! Však sám se ztrácímv Něm, který Světlo nevýslovné jest,chval výmluvné jej ticho přemítáním!