Ballada tříkrálová

Při sterých dětí vřískotu a lidských houfů hluku,při mocném kotlů víření a táhlých trubic zvukutři králi vjeli v město Betlehem.A řekli lidem: „My jsme přišli sem,by hlavy naše pánův před pánem se uklonily,a bychom slzu radosti zde spolu uronili.“

Hned městem zas se berou dál, až k chudobnému stáji,tam s velbloudů svých slézají a řadou poklekajía mezi tím, co služebníci v chvatpo zemi rozstírají s dary šat,král řečník zvolený – ten, jenž hned první s kraje klečí –svou úctu svatým pronáší, to tuze pěknou řečí.

Pak druhý lichotivě dí: „O matičko Ty jasná,jakž je to dítko půvabné – již očička ta krásná –toť věru celý panímámin zrak!“A třetí k Josefu dí právě tak:„No je to radost nad radost – jakž, ctěný pane mistře!“Však Ježíšek kýv’ z jeslí prstem svým a pravil bystře:

„Vy králové jste přišli sem, že já jsem ještě dítě,Vyť apoštolům svobody se kdys i ukláníte:však až já ponarostu v celý muž,a žáků půjde za mnou houfně už,hned sestrčíte hlavy své pak v strachu dohromadya budete i tupých od biřiců bráti rady.

Teď přišli jste sem s poklonou z té světa někde dáli,a sypete mi zlata lesk a kadidlo i chvály,pak – byste zachovali zlatou svou –mně korunu necháte trnovou,a k poslední mé cestě skalní ku GolgatěVás tří se nedostaví žádný – dím to svatosvatě!“ –

Král řečník s čela korunu si honem k uchu šoupnul,rád řek‘ by něco, neví co, a zdá se mu, že zhloupnul.A na to v tajený se dali šept,druh druhu ve královské ucho rept‘:„Že z tesařky je předce jen, on každým slovem jeví!“To ví se: Přišli se slávou – jak odešli, se neví.