Romance o Karlu IV.

Král Karel s Buškem z Vilharticteď zasedli si k dubovému stolu —ti dva už pili mnohou číši spolua zapěli si z plných plic.»Nuž dej sem zlaté číše, páže,a nalej vína — dolej výš —dnes, pane Bušku, čehos zvíš!«král Karel vesel káže.

»Zde po tom víně, Bušku, slyš,domácí slunce naše vloni hrálo —toť první víno, které v Čechách zrálo —aj tedy vzhůru, pijme již!«A pili — král však náhle prsknul:»To že je víno? tenhle kvas?vždyť křiví ústa, láme vaz!«a zlostně rukou mrsknul.

»Eh — vezu révu z Burgund sem,«král dál a dál si v zlosti svoji vede,»a takovouhle peluň mně z ní svedeta velebená česká zem!Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,že sčesám trpké trnky z nich,a chceš-li klidit pustý smích,zde růže sázet radím!

Však jaká země — taký lid!vás kdyby učit chtěli všichni svatí,zda všimnou si jich Češi paličatí —buď svatý rád, když není bit!Jak bych zde mlátil otep slámy!Nechť chci co chci, za krátký časse všechno jinak zvrtne zas —mám já to bídu s vámi!«

Přec zase číši k ústům zdvih’,a napiv se, své velké dobré očiteď kradmo přes stůl po soudruhu točí,ten však je jako pěna tich.Jen – aby marně nezahálel —pan Bušek máčel zub a pyska víno ku půnebí tisk’a po jazyku válel.

»Ba je to bída«, děl zas krála rychle zavdal sobě vína znovu,tak rychle, jak by bránil zlému slovu;však kolem úst již úsměv hrál.»Mám žízní umřít? — na mou víru,Ty’s oslep’, páže — nevidíš,že přede mnou je prázdná číš? —- a dej mi dobrou míru!«

»Pij, Bušku — již se nezarmuť —a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:můj jazyk je jak známo vybíravý —a našel již v tom víně chuť.Víš — zkoumat třeba, Bušku milý!to víno má svůj zvláštní ráz,zprv trpké, ale milé zas —my, myslím, se už vpili!«

»Nu vidíš, králi: tak náš lid!Má duši zvláštní — trochu drsná zdá se -však květe po svém, v osobité kráse,«Teď přerušil svůj náhle klidhned rozveselen Vilhartice»ach, přibliž k tomu lidu hleda přitiskneš svůj k němu reta neodtrhneš více!«

(Tamt. — Ve Světozoru, 1882.)