Hřbitovní kvítí — 22

Nalákav se prachu z lidské hlíny,pojav hrobů živou myšlénku,darmo sháním z oka charé stíny,klesám zemdlen v krypty výklenku.

Spánek na oko se zmdlené sklání,jako mlha pláni zaplaví, -mlhu slunce v rosu rozehání, -mysl tvoří ve snu postavy.

Přede mnou se zaskví obraz jasný,z démantů jak záře setkaný,vystupuje z něho jinoch krásný,duševním kýms kouzlem pásaný.

V řasách volných přeskvostného rounahraje sterá barva měňavá,tak jak v rouše prý chameleonas barvou svou květ každý zahrává.

„Kdož jsi? - Pravda? - Či tě sen můj bájí?“ -„Mne co mocnost věčné proměnybratři tvoji smrtí nazývají. -Sleduj mne jen, spáči zmámený!“

Mimovolně noha moje vstane,spěchám divy uzřít žádaje,až duch před náhrobkem jakýms stane,bych si nápis četl, kývaje.

„Aj zde odpočívá poezie,byla, květla, zvadla, zetlela!“ -„V tom se, brachu, leda žert kýs kryje,poezie že by zemřela? -

A co lyry zvuk by přeznít mělo?“Pokleknout mně dal duch znamení,z nitra země v ucho mocně znělokyklopických kladiv bušení.