České verše

V vlasti jsem a předce divná tužbasvírá prsa těsným okovem,stoupám místa od dětinství milá,a přede nejsem zde víc domovem.

Cizé tváře, cizé chladné zvyky,cizé citům zvuky kolem znějí,že bych zaplakal si v domě vlastnímpíseň tužby — toužnou Odysseji!

- - -

My neumíme ještě umíratpro vlast, pro národ, zlatou pro svobodua proti všemu vlasti prospěchu,kramářsky vážíme svou vlastní škodu.

My neumíme ještě umírat,a neumíme ještě býti mužem;však umře-li ta naše krásná vlasť,zdaž my pak ještě dále žíti můžem?

- - -

A chceš-li ještě, osude,za volnost mého lidumít bledé, suché oběti,nuž, mne uvrhni v bídu.

A chceš-li, mocný osude,snad život ještě míti,nuž, můžeš ruce krvavév mém srdci sobě smýti.

A drahou matku žebrat necha pohaň otce v hrobě,jen svobodu, ach svobodudej bratřím v brzké době.

A vyrvi lásku, královnuz života mého bájí,jen svobodu, ach svoboduať bratři moji mají!

- - -

Náš lid jest jako žid! Dej těžké břímě,že skorem ku zemi ho tíží stlačí,on nemá síly, by to břímě svrhnul,však duchem svým ti předce dobře stačí.

Však hůř, že lid též jako cikán bludný,že všude nejista jest jeho noha,že všechny jazyky on světa mluvía v každém kraji jiného zná boha! —

- - -

Předlouho tíží osudův nás ruka,však nás ta ruka sotva umoří,a třeba chrám, jejž za dne vystavíme,zas za tmy noční zrádně rozboří.

Aj každá osudův ta těžká ránanám musí k nové radě pomoci —nuž učme se, když noc nám chrámy boří,v den pracovat a bdíti za noci!

- - -

Aj z čeho asi musí býtten pomník české slávy,že posud nevyhubil hočas krvavý a žhavý!?

Ten nemůž' z měkké hlíny být,ba z mramoru snad ani,sic by byl českou slzou užvyplakán k nepoznání!

A nemůž' ani z žuly být,sic by co písek štvanýbyl českým vzdechem roznesen,roznešen na vše strany!

- - -

My celý svět jsme bili v tvářa celý svět tlouk' v lebky nás,my pohřbili jsme mnohéhoa mnohý moh' už pohřbit nás;my sklesli choři — přišel časa zdrávi jsme a silni zas —urá, šuhajci, my ještě žijema dlouho a dlouho se nevybijem!