Anně

Co já zde pěju v bájném lásky dómu,to pěju Tobě, — svému idolu,a Tobě jen a více nikomulze porozuměti snad mému bolu.Či stává mezi mnou a kýmsi pásky,že porozuměl by kdo hloubce tísni,a pohrobené za živa mé láskylabutí písni? — Labutí písni!Aj uzřel-li kdo, kdyže k umírání,se labuť vrací v jasna samotu?A slyšel-li, kdy v bolném klokotánísvou dlouhou, děsnou plaší němotu?Kdy zmdlenou hlavu ku hladině kloní,a chladné vlně lásku vřelou pěje,a perutí svou umíráčkem zvonía poslední se akord v hrdle chvěje? —Jak labuť pílí v klidnou samotu,když žití zesláblý už proud se v srdci ouží,tak duše má svůj bol, svou tesknotujen samojediné v Tvá prsa vylit touží;jak labuť zmírajíc se v rodných vlnách koupá,tak duše zpěvů mých se po Tvých vnadách houpá,a k perlám vnad, jichž svit mé srdce často ukojil,bych aspoň jednu perlu — perlu písní — připojil.Nechť lyra má už ledajakou hude,a peruť zpěvů mých už v dlouhé sirobě,to aspoň píseň s perlou míti bude,že zplozena je rovněž v kruté chorobě.

„Budiž světlo!“ šumí mrtvou nocí —divný jas jsem spatřil kolem sebe,zřel jsem hvězdu, zřel jsem, Anno, Tebe,v Tobě, Anno, zřel jsem celé nebe.

Však mé oko slabé zvyklé bylobezduchové noci, barev němotě:tu mne nebohého vášní v lesknotěnově osud vrhnul v náruč slepotě.

Vzhůru o hvězdu v hru zbujnou s nebem!Nechť i ohněm shoří bledé líce,nechť i prsa puknou v divém letu —titanský zvěst nebyl báj mi více.

Že jsem nezápasil o Tebe sám jeden,rozjařila jenom má se mysl smělá,šťastnější Titanův dobyl jsem si hvězdy —nebes pomsta teprv pozděj’ přijít měla.

V kotouči jsme kolem plesajícíchprvní lásky doby zažili,ze plesů se luzně mihajícíchples si svého srdce vážili.

Láska má se v krvi rozprouděnévíc a více v purpur zbarvila,z tonů svůzně šumných opojeněčarovnou kolébku uvila.

Kolíbám se výš a výšev drahé, nadpozemské říše —míjeli tu blaha dnovélétaví jak jarní snové.

Ty’s mně byla milá melodiek písni duši tužbou plnící,jíž mne peruť s vzduchem vlnícívznesla v říše světův harmonie.

Kolem mne tu dštilo blahých tonůna zem zvučným pádem znějící,z tonů slastných, však i z bolných stonůvzešel květův kruh se chvějící.

Dál a dál se kruh ten luzný volní,sladkou růži má i Christi lacrimae,a ten bledý zvonek lilje polníněžnou zvoní píseň lásky mé.

Vysoká mně byla’s píseň lásky,píseň písní, píseň Saloma!Blahý já, že zřel jsem božskou krásusmrtelnýma svýma zrakoma!

Hlava Tvá je oltář lásky stkvoucí,vlasy hedvábná jsou opona,čelo z mramoru to nejbělšíhonejčistější mysli záclona.

Obočí je milé houští, v jakémzpěvný stan svůj slavík zarazí,oko Tvoje nad jezero jasnéčistěj celé nebe obrazí.

Líce Tvoje sníh jsou nově padlý,červánkovou září politý,ústa jsou jak klenot korálový,kolem perel vkusně ovitý.

Chůze Tvá je proutek dýmu z myrrhy,po poušti tu větrem plynoucí —ach, jakž může dát Tvůj obraz věrný,komu barvou — slovo hynoucí!

Jak si květy s sluncem pohrávají,po vlnách se světla houpajíce,tak si prsa naše s blahem hrála,v milý lásky klam se potápíce.

Jak si děti v křečovité příznišeptmo jakous báji povídají,tak i my jsme v zlaté době znalio věčnosti lásky pěknou báji.

Mého ducha bujné horováníčasto u Tebe se zchladilo,Tvému chladnému zas počínáníburácení moje vadilo.

Dáme-li led s ohněm dohromady,taje led a voda brž se hárá:obdivuji — ne snad styku vnady —však že nestala se z lásky — pára.

Nevím, co mně lásku dobylo:Krása ne, ni krásná taká slova,jaká snílci dívkám šeptají:chytřejších snad řečí forma nová?vždyť se po těch dívky neptají!To mou mysl často zlobilo. —

Z rozebírání těch rmutných stráneksmutná nejistota vybředla,kolem mnohých tichých radovánekčernou síť si svoji upředla.

Neznám věčně žíznit, v nouzi neunavit,věčně naděje své v sypký písek stavit,s osudem psát na led umluvu.

Nejsem dítě více, bych snad sílu bájil,že bych věčně obstál, věčně život hájil,vise na kořenu v bezednu.

Dalo nebe bratry, dalo lásku,byl jsem věru spokojen tak s nebem;však to milé nebe zapomnělozaopatřit bělejším mne chlebem.

Těžko jesti s blahem loučiti se,kde se vylučuji vlastním činem,mnohem krutější však loučení se,kde je vina na osudu líném.

Kaděj bych však po ulicích žebral,raděj kletby lidstva na se kopil,nežli bych snad u sobectví podlémlásku svoji v bídy blátě ztopil.

Srdce mé jak struna vetchá puká,naladěná k lyře ducha mého,na níž divokrásné melodiesněhobílá hrála Tvoje ruka.