Elegické hříčky

Již se ta zima milenáza krátko dokrvácía v rozloučenou její vzdechdivoce zaburácí.O pojďte, vichry, k prsoum mým,ať mrazem srdce skojím —já se těch krásných jarních dnůjak všeho štěstí bojím!

- - -

Kdo už více jar těch přežil,Ví, jak jaro uplynea že jaro, léto, jeseňmžikem v zimě zahyne.

Kdo už mnohé jaro přežil,blahu více nevěří,lehko při novém zas jaruna své srdce zanevří.

- - -

Vichr nade krovem hučí,truchle, bolně hýká,zoufale, jak zdravý člověk,jenž se umřít zvyká.Nevím, proč se při těch zvucíchprsa moje ouží,co mne ve vzdechu tom bolía co mne v něm souží.

- - -

Nevím, proč ta země posudv těžkých snech svých mešká,že jen leckde prohlíd’ kvítek,na něm slza těžká.Nevím, zdaž mně nějaký sentaké oči svíral,vím však, že jsem náhle s tvářevelkou slzu stíral.

Tak divně jaro počínává —mrak po nebi se plazía celá příroda si vzdychá,že to až v duši mrazí!Ba i ty větry z krajů dálnýchjen písně smrti nesoua v každých prsou ozvěny sepašijních písní třesou.

- - -

Pašijní píseň, perlo lidstva bolu,srdce slzo, v duši ceděná,když tvé zvuky v prsa naše skanou,vzplápolá v nich bolest plamenná.Prsa celá ve srdce se zouží,hlavou víří divé hučení,smrť se blíží, člověk volí zhynout,umřít třeba v strašném zmučení!

- - -

Zas bude parno jarní zráta v máji nové květy kvést,ve květech nové vánky hráta jiné dívky věnce plést.

Zas mnohý hoch ve lásky časz těch věnců jeden dostanea z mnohých věnců suchý zasjen lístek v knize zůstane.

- - -

Nevím, mám-li milovat,nevím, mám-li zpívat,nebo, k jaru lhostejný,v zašlý čas se dívat.Na své lásky lichou pouť,na své mládí těžké —vzpomínkou se umořittéž by bylo hezké!

- - -

Byl jednou mládec, miloval,a miloval jich více,že všechny šťastně miloval,vybledly jeho líce.Tak přišlo léto s jesenía přišlo jara hrání,však mládec žehral s jarem uža měl se k umírání.

- - -

Rychle hlava myslí,rychle srdce bije,tužba rychle zraje,člověk rychle žije.Náhle u novéhočlověk jara stojí,neví, proč se třese,neví, proč se bojí.

- - -

Za ty krásné city,jichž mé srdce chová,nedostalo světemvíc než holá slova.Za všechno to zlato,co ho v širém světě,v srdci jaro citůvíce nerozkvěte!

- - -

Nový život jaro lijev žíly bujně napnuté,znova výbojně v svět hledímnohé šíje nahnuté!A než květy zvadnou, mnohýmstláno pro věk ve mechu —nade rovem v příštím jaruvzrostou květy k posměchu.

Ležím v bujném, pestrém drnu,větřík běží travou,modrým květem vedlé hlavy,bílým nade hlavou.Běží po vrcholcích stromů,v spěchu sadem duje,za ním pod stromy se zvolnapohřeb pohybuje.

To nesli pramlaďounkéku hrobu kolem žití,snad teprv poznávalo,jak jaro v srdce svítí.Snad bylo jak ten skřivan,jenž jarem teprv vrácena po první hned písnizlým krahujem byl zchvácen.

Kolem cesty staré stromylidem soucit hlásaly,na vůz černý s lesklou rosoubílé květy střásaly.Bílé květy divný tanecna vozíku skákaly,a ti lidé k jejich tancitruchlou píseň plakali.

- - -

Psal jsem v pošmourné své písněsvoje city zprahléa tu v okno zaskočilojarní slunko náhlé.Rozsypalo po papírua po péře zlatoa já píšu jasný koneck truchlým písním za to.

- - -

O těš se z jara, třeba bytvá prsa prach jen krylaa v srdci — žití hodinách —jen samá půlnoc bila!Nechť každý květ ti mluvou svou„Smrť nesu s sebou!“ řekne,kdo sám kdys kvetl, tomu jei zahynutí pěkné.

- - -

Led zmizel, řeka volna zaseku modrým dálkám spějea každá vlnka radostí se,že pocestuje, chvěje.Já musil prchnout ode břehů,k nimž chvění vln mne táhlo,to toužení po modré dálceaž ku srdci mi sáhlo!

- - -

Řekněte mně, větrové vy,odkud veslujete,že mne jako v pozdravenív čelo celujete?Plni jste vy divných šeptů,plni divné vůně,přišli jste snad z krajů oněch,k nimž mé srdce stůně?

- - -

V krátku přijdou horcí dnovépřijde život líný,budou milejší nad sluncetmavé jeho stíny.V chladné trávě, v palných snech svýchzas se povyválím,mysle, jak as rok zas žitímarně prozahálím!