Jeptiška

Svit mdlý a šedý, první rána zář,v jeptišky mladé bledou hledí tvář.

Jak lilje z mramoru by vykvětlá,ta žena aj se k soše Panny vine;zrak její temným, žhavým ohněm plá —hned touhou sálá, hned zas touhou hyne.

Hle blíž a blíže k bílé soše line,a v náruživém žhoucím zanícenísvůj náhle v kámen tiskne chvějný ret —děsné políbení!

Pod ohněm rtu jen mrtvě mrazný led!Divoce jako uštknuta by vzskočí —bolestný šlehne hled z jí mladých očí — —Však již zas hlavu mladou k zemi níží,jak pod hříchův by velkých trapnou tíží —a již zas k soše klesá její noha,zas znovu k Panně z kamene se vine,zas znovu touhou plá a touhou hyne,a bolně, žaložalně zavzléká:„Ty's milovati mohla sama boha,nech milovat mne aspoň člověka!“