Legenda o chudobě

Pěti mudrcům dal Chudobu, svou dceru,otec Osud; zetě vybral dobře věru:

vdal ji za vojáka, kněze, obchodníka,za mudrce z pariů i za rolníka.

Pyšně nesli hlavu u mladistvém květu:„Třeba chudi, předce prospějeme světu!“

A když dožili si lidská svoje leta,povolal je Osud před soud všeho světa:

„Každý nechť vystoupí, k otázce odvětí:čím že byl jest světu v Chudoby objetí?“

Vystoupili čtyři. Hlavy k prsoum sklesly —o svatbě se byly přede tak pyšně nesly!

„Nemohl jsem platit učitelův zvěsty,byl jsem prázdný rybník podél lidstva, cesty.

Sbíral jsem jen vlastní zkumné mysli zvěsty,zas jak rybník v lese, vzdálen lidstva cesty:

slunce, hvězdy přišly, zář i bouř v mně žila,poutníka však vlna moje nesvlažila!“

Kněz tak dí, a voják vystupuje na to:„Chtěl jsem osvobodit, otroctvím co spjato,

chtěl jsem vymstit všechno, co kdy lidstvo hnětlo,povalit v prach, co kdy lidstvu bralo světlo.

Neměl jsem však zbraní — smáli se mně, smáli,jako hadu, jemuž zuby vylámali.“

Rolník na to: „V bídném živobytí bojidrobně utratil jsem všechnu moudrost svoji

za chléb, sůl a olej, za lék pro nemoce —lidstvu byl jsem stromem suchým, bez ovoce.“

Obchodník pak: „Chtěl jsem spojit světa konec –byl jsem ptákem, jemuž křídla srazil honec.“ —

„A ty, pario,“ dí Osud, „jak ty s ženou?Stojíš jediný zde s hlavou povznešenou!“

Paria tu stojí s hlavou povznešenou:„Děkuji ti, pane, ženu za vznešenou!

Sotva se mne dotkla prostým svojím květempoznávám svět celý, nevšimnut jsa světem.“