Mé efemérky

Zas v dumání jsem prožil den,byl pěttisící asi, —ach teskno, teskno pohlédnoutna všecky ty mé časy!

Jako bych v plané pole zřel,je bolno mému zraku:den vedlé dne co hluchý květ,květ divokého máku!

Co jednobarvý máku květ,jenž skloněn sám tak v soběv půl myslí jen na žití slasta v půl již o svém hrobě!

Duch můj jak tichý větéreknad polem tím se nese,tak rád by květy rozhoupala přec se před tím třese.

Vždyť kdybych živým dotknutímsnad lístky setřás' s květů,co zbylo by pak ze snů všech,a čím jsem já byl světu!?

- - -

Proč neumírám, dokud teďden hravě k dni se pojí,a lehkovážné žití jense snem a snem zas kojí?

Proč teď ne, pokud budoucnostzde se svou pravdou není, —vždyť vím, že bude smrtí mou,trénásob zlou a bolestnou,až přijde probuzení!