Matičce

Proto mně draha takmilá má matička,že je tak malička,že je tak chudička.

A kdyby byla snadchudší než oblázek,předc bych ji v srdci svémchoval co obrázek.

A kdyby byla snadsvázána v uzlíčku,předc bych ji milovaltu drahou matičku.

- - -

Ze všeho jedinázbyla's mně, matičko,vychladlé zemi jakpodzimní sluníčko.

Podzimní sluníčkoneslní, nepálí,předce se zatřesem,když se nám zakalí.

- - -

Dí matka: „Ty prý písničkytak často na mne skládáš,to není hezké, tím mne jendo lidských úst zas vkládáš.“

Ty nevíš, drahá matičko,co se mým písním dívá:k nim nikdo nápěv neskládáa nikdo je nezpívá.

Písnička, při níž pláčeme,je jiným lidem něma,a kdybych složil tisíc jich —vždyť mluví jen k nám dvěma!

- - -

V sobě jen a mlčky nesu,nechť zakusím čehokoli,zamlčím i matce drahé,co mne těší, co mne bolí.

Jak to přijde, matičko má,že přec všechno uhodnete —když mně srdce v těle plesá,zrak že jasně pozvednete?

Jak to přijde, matičko má,že tak všechno uhodnete, —když mně srdce v těle pláče,že si v koutek zasednete?

- - -

Má matka někdy čítáváve starém planetáři:„Brzy a náhle dokonáš!“s prorockou káže tváří.

A denně za mne říkávásvůj růženec klokočía hořké řinou slzy sez těch starých věrných očí.

- - -

Znáš, matko drahá, překrásnou tu bájio zlatém slunci a o matce jeho,jež každé noci na klíně svém sešlémkolíbá ve sen syna zemdleného?

Vždyť chuďas dost a dost se naputuje,vždyť po dny celé světem bloudit musí,dost šedých chmur a hradů, mračen tmavých,ba skoro tolik, co zde člověk zkusí.

Co kmet si lehne a co jinoch vstanea s novou silou po novém plá nebi,o matko, matko! vždyťs jak anděl dobra —mám toho jak to slunko zapotřebí!

- - -

Nic nemáš víc, vše dala's mně,co bůh v Tvé ruce skládal,a předce bych já nevděčníkvždy víc a více žádal!

Dej ještě bílé vlasy svéna rubáš svému synu,by ještě v hrobě spočívaljako by ve Tvém klínu!

- - -

Už přišel, matičko, Tvůj zimní čas,Tvé ruce jsou jak stromu větve v jíní,jak mrazu vzdech je stříbrný kdys hlas,a co kdy jarého, je stuhlé nyní.

Nuž vezmi vlasy mé a utkej šat,snad zahřeje, co dávno uvadlo,snad zahřeje ta chladná prsa Tvoje; —na roucho to co šperk a spínadlodám mladobujné teplé srdce svoje.

- - -

Neslyšel jsem Tě zazpívat,myslím, že už přes tři leta,což je i po marianských,což je po všem zpěvu veta?

„Moji smyslové jsou, synu,dřímotou už obetkáni;večerní jsem odzpívala —a teď čekám na klekání.“

- - -

Zakoupila's místo,otcova kde hlavana sedmé již létověčný sen vyspává.

Hrob ten otcův, matčin,mým též hrobem bude,povedeme spoluhospodářství chudé.

Malý domek z hlíny,vlhké čtyry stěny,v něm však lásky, že jív šírém světě není.

- - -

Dozpěv.

Ty's šla a v naší světničceteď žiju samu sobě —ach matko, zlatá matko má,jak je Ti dole v hrobě?

Ta naše malá světničkase děsně, prázdně šíří,o její klenby tlukou semyšlénky netopýří.

Já sedím schoulen u ložese chvějícíma rtoma —ven musím, ven — tam do světa,mně je tak zima doma!

- - -

(Psáno na asijském Burghurlu)

Lož nemá blaha více ani hoře,ta krásná zem, to širé, bouřné moře?

Mne nevábí nic dále v svět,mně všude je tak jedno,mne nevábí nic k vlasti zpět —tam doma je tak ledno!

Však ne! — Když první kvítek na hrobě se třese,když první skřivan nad hřbitov se vznese,tu přece bych náhle doma býti chtěl,bych utrh' kvítko, zachvěl se — a šel!