Našel jsem se

Stržena rouška — náhle prchnul sen!Jak smrt by sáhla, sedím poděšen,se zrakem zjitřeným a chvějícíma rtoma —:„Jsem já to, já? — a zde v těch stěnách doma?“Naslouchám odkud odvěť zahlaholí. —Však slyším hukot těžké hlavy jena srdce — srdce bolí!

Což nejsem mlád víc? což již přesněn ráj?Vždyť než jsem zasnil, byl přede květný mája zem i nebe dýchaly mi něhu! —Kde je můj máj? — vždyť plno venku sněhu,tam noha dupe po umrzlé roli,zde hlava v jíní má jak stará báj,a srdce — srdce bolí!

Chci sebrat se a myslím dál a dál.Což žil jsem život, či se mně jen zdál?Vždyť zdá se mně, že k velikému dílujsem velkou vůli měl a celou sílu —kam teď jen vzhlédnu — kvítí cizích polí,jsem žebrák jen a chtěl jsem býti král —a srdce — srdce bolí!

A vím, že jsem chtěl také šťasten býta sluncem v okeán se lásky vpít,že chtěl jsem dětské hladit hebké vlásky –ach bože, bože — kde to moře lásky!Sám sedím zde a trapné u nevoli,zrak pustý v pustém hledá koutě klid,a srdce — srdce bolí!

Hej jak to bije ve zimničný sluch!Tam venku po ulicích bujný ruch,tam masopůst si víří v městě dolea smích a hřích se točí v šumném kole,tam láska, mládí skočnou vyšveholí —mně smutno, k smrti smuten je můj ducha srdce — srdce bolí!