Z mělnické skály

Z tvých vlasů ruka přírodysi půvab ráje spředla —mělnický kraji, milko má,ty's mne až k slzám svedla.

Tvá krev tak prudká, ohnivá,že prorazila skálya po skalách se ohnivénám révy rozesmály.

V tvém lůně chci být pohroben,pak aspoň umru v ráji —kdož není milky otrokem.když krví ho napájí?

- - -

Aj, jak se víno červenéve sklenkách jasně blyští,ba jak ta lidská rudá krev,když ze srdce se pryští!

Snad se to všech těch bláznů krevnám do lahví zde shlukla,jimž pro nějaký marný želkdys marně srdce pukla.

Snad našich nepřátel to krev,již myšlénky se bojía proti všemu pokrokujak čínské copy stojí.

Nuž pijme, pijme! — pitím snadkrev špatnou předěláme,a snad se pitím bláznovstvípo světě celém zláme!

- - -

Pojď, Míno, sem a na klín můj,není to na poprvé,já k vínu musím rty tvé mít,jeť obé jako z krve.

Jsem zvyklý vína oheň píta mladé líbat líce,až nerozeznám blaženýrty tvé od vína více.

A ty's tak dobra! — ku konci,když ospalý pak sklesnu,tu trpíš, že na klínu tvémjak malé dítě zesnu.

- - -

Jen český granát ohnivýjak české, rudé víno, —já vše, co české, miluju —ba také tebe — Míno!

Jen pro vlno mne nekárej,má praslovanská Míno!ty na hrdle chceš granát mít,já do hrdla chci víno.

- - -

Mé víno je tak ohnivé!Snad révy slunce vssály,když jeho palní prškovév kraj vinní ostře pláli.

Chuť pikantní se k lehounkétrpkosti mile kloní —když tvář už prací hořela,snad tekla slza po ní!

A skluzké tak, až milo pít —snad pot v něm s lůzy čela,když po vinicích ku prácisvá vlékla mdlá už těla!

Ba nač by byla lůza ta,ať dělá — posnídáme!ať třeba oči vypláče,jen když my víno máme!

- - -

Vím, proč se vína bojíte —že jazyk rozvazujea nám, že jenom herci jste,pak jasně dokazuje.

My, již jsme k bratrům poctivi,svých slov se nebojíme,vždy stejný směr a stejný hlas -my víno směle pijme!

Kdo nikdy vína nezkusil,zaslouží vždy jen vodu pít:kdo nikdy hlouposť nechvástal,jak může někdy moudrým být?

Já chvástal dost už hloupostía pil a byl jsem ještě mlád,a teď jsem velkým mudrcem —jsem tomu rád, ba tuze rád!

- - -

Každého jara kmeny révpřehořké slzy lijou,že těch tak málo ve světě,již jenom víno pijou.

Mně vše už jedno, zda-li světteď stojí neb se točí,jen nad osudem truchlých révzas pláčou moje oči.

- - -

Já Němcům jenom závidímty jejich vinní sklepy,ve sklepích mají milou tmua člověk prý jak slepý.

Tu piják aspoň nevidí,kde vedou ven zas dvéřea mnoho-li as pitím svýmzas bratrům pití béře.

- - -

Už véřím tomu, víno ževe mlhách lépe zraje,vždyť po víně mně mozkem mýmvždy lehká mlha hraje.

A mívám pěkný, krásný čas,když mlha k zemi sklesne,však když jde k výši, hlava mápod těžkým mrakem zesne.

- - -

Ve první knize moudrostihned první hlava praví:kdo rozum měl a pozbyl ho,jen ten měl rozum zdravý.

Můj rozum je tak churavý,že mne to nutí k slze,vždyť jsem ho dosud nepozbylv své každodenní mlze!

- - -

Jen smějte se, že v křivo jdu,po víně nemůž' jinak být,a kdo je nad vás moudřejším,můž' toho také odznak mít.

Být nechci, jak ten hloupý lid,jenž hrd už chladnou chůzí svoupo hlavě chodit neumím,nuž tedy špatně po nohou!

- - -

Já nechci nikdy pivo pít,chci červené jen víno,po pivě bývá v myšlénkáchmých skoro strašně líno.

Pro pivo v českém pokrokujde vše až hrůza líno,a chcem-li pomoct lidstvu dál,nuž víno — víno — víno!

- - -

U nechte mne v mé hospůdcejen tiše dále píti;když mně nic po vás, nač má vámpřede po mně něco býti?

Vás ke všemu, co svatého,ctižádost jenom víže,však já—já nejsem schopen ténečestně čestné tíže.

Z vás vždy je jeden polobůha druzí blbí skopci,již přisahají na slovoa slepě za ním hopcí.

Já nemám sebe za boha,vím ale, co z vás žádný:když plný džbánek vypiju,že nejsem pak už prázdný.

Já v hospůdce své králem jsema vše mne zde poslouchá,třeba mne někdy sklepnicez přátelství loktem šťouchá.

Mé království je chudé jena není pozlaceno,však všechno dobré i vše zlépoctivě zaplaceno.

Až přijde ale činů den,však já vám leccos zkazím —pak hybaj, sic vám kovanýmsvým džbánkem hlavu srazím!