Písně kosmické — 8

Poeto Světe, co jsi eón prožil,než hvězdu k hvězdě v zvučný verš jsi složil,než každé slunce s planet květem různýmjsi v sloku sloučil uměním svým luzným,než z chaosního myšlének svých vírujsi slunce k sluncím uved v zpěvů míru -než mladé Zemi řekls: „Oživuj!“,poprvé nechal mladé srdce tlouci,odevřel oko lidské: „Obdivuj!“

Poeto Světe! Hymnus tvůj je věčný!Tvá každá sloka má svůj život pučný,a když jej vykvěte, dá mrtvol zvučnýv tvé ruce zpět co zárod nově vděčný.Poeto Světe! Kam se hymnu křídlapřes hlubně tmy, přes všechna světel vřídla,kam, kam se křídla hymnu rozkládají?!Když mořem vanou, moře z dna se bouří,když zemí vanou, země k nebi kouří,když nebem vanou, světům dech se tají!

Poeto Světe, co tvůj hymnus kryje,co vše v něm mře, co nesmrtelno žije!Ba není krásy, by v něm nekvítala,a není zoře, by v něm nesvítala,a není jasu, by se jím nešířil,a není květu, by se v něm nepýřil,ne ptačích hrdel, by v něm nezapěla,ne dětských smíchů, by v něm nezvonily, -a není slz, by jím se neronily,ne zoufalosti, by v něm nevzkypěla,a není boje, by v něm neburácel,ne mučedníka, by v něm nekrvácel, -a není touhy, by jím nevanula,a není lásky, by v něm neplanula,a není srdcí se vším citem svojím,by netloukla v tom velkém hymnu tvojím!

Poeto Světe! Poetů jsi bohem,a přec - jsi poetou jen všech poetů slohem.A byť tvůj hymnus velký jako nebe,co dáváš v něm? - vždy jen a jenom sebe!A čtoucím nám byť nadšením už vzplály líce,my cítíme: poeta cítil více!Ty s tvůrčí rozkoší máš tvůrčí trýzeň spolu -a kdo se z čtoucích ptá, co hymnus stál tě bolu!