Ze „Hřbitovního kvítí“

Bleskosvodům společenských bouří,mučeníkům našich osudův směšnou odplatu pak bratři zdarmaustelou společnou pod hrudu.

Ó kéž byste místo toho liduv Šachtu stlali jeho chudobu,nezaslouženou tu jeho bídu,bolestnou tu hladu porobu.

Mnozí chválili, že zpívám o chudobě,že mou píseň soucit pravý znamená —lehko zpívá pouta, kdo sám u porobě,koho chladně zeď snad střeží kamenná.

Znám ten věčný boj, jenž před svítáním začne,který neukončí se snad za šera,v kolébce jejž zbudí žití ráno lačné,který v žití přešlém nemře z večera.

Boj ten denní o chléb s brannou skutečností,lup kde vítězi píď změří dítěte,doufání vždy nové v milost budoucnosti,nadějí smrť náhlou v plném rozkvěte.

Z věnce, který z ideí si mladost svila,každý den v hrob lístek umí pohřbíti,dnové, lístky prchnou — hlína déšť ten vpila —živil’s se, bys mohl jednou umříti.

Pláče hošík otrhaný»Přec se jednou seberu,tatínkovi, kde ho najdu,notně holí vyperu.«

Kdož tvůj otec? — »Nač se ptáte —Tatínek je velký pán;odejel nám — dávno tomu,když mi dával marcipán.«

A kam odjel? — »Ach, což já vím! —Odejel mil na tisíc,o maminku nedbá juž,má prý mam těch ještě víc.«