Jarní X

Buď požehnán, ty lístku první,jenž ve smaragdu bujné zdobějsi zrak můj s životem zas spoutalpo té tak teskně dlouhé době!

Buď požehnána, písni první,jež vylétlas z lesního houštía zvonkovou svou manu silapo srdce mého zprahlé poušti!

Buď požehnán, paprsku první,jenž s oblohy v má prsa skanul -vždyť tebou duch můj ztrouchnivělžzas v tichý modrý plamen vzplanul!

A je mně teď, jak vzduch by neslna vlažných vlnách bájné hlasy,jak po slunce by zlatých prškáchse třepotaly dávné časy.

Jak kolem hlavy šplounaly byzas dětské písně, smavé zkázky,jak žila by zas matka mojea hladila mi černé vlásky.

Jak by se ke mně naklonila:„Jsi mi tak bledý, dobrý hochu,hleď, kolem vše se směje, volá -jdi, dítě, ven a hraj si trochu.“