Podzimní I

Náš Boubín má šedivou čepičkua zvolna si z dýmky kouří,on pánem teď, hledí si do krajea lenivě očima mhouří.

Vše vidí: jak jeho že ženuškasi lesní svůj vrkoč plete,jak větrným, měkkounkým chvoštětemsníh skalního s úbočí mete.

A vidí, jak kolkolem po řekáchti trpaslí synci malísi po vodě dolů a nahorusvé mlhové balvánky valí.

Jak šedivé ze skalní kotlinyvýš výše se kotouč paří,kde trpaslí dcerušky pro lidiz mlh dešťovou polívku vaří.

A jiné z nich plátna zas utkalya věší je za strom všady,že vandrovník náhle se zarážía neví již, kamže a kady.

Zas Boubín se ku řece zahleděl -tam věru už stavba celá,a od břehu k břehu se z mlhy mostjak z mramoru do dálky bělá.

A na břehu stojí lid spěchavýa radí se zdiven spolu,a který z nich mamidlu uvěřil,hrš! sklouzl a sletěl až dolů!

A Boubín se hromově rozchechtal:„Ne, mámo, - ti kluci tvoji -ej mají ty děti teď nápady,že člověku rozum až stojí!

No mládí je mládí a stvořeno,jak myslím, jen ku radosti -hoď, mámo, jim mlhy té ještě kus,vždyť máme jí, chvalbohu, dosti!“