Zimní IV

V očích mně cos světélkuje,lebkou mně to lehce cinká -mojí duší náhle vanemladá, bujná upomínka:

Jasný měsíc, rovná pole,všude plno sněhu na nich,a my z chrámu od půlnočnína zvonivých jedem saních.

V huňaté své kožešiněvedle mne si dívka hoví -teploučká jak letní vánek,hezoučká jak dukát nový.

V chrámě jsem se na ni díval,nosíkem jak v knize leží -při modlitbě ve dřímotách,při hubičkách teď tak svěží!

„Dej mi ještě třetí - čtvrtou -a pak pátou - šestou, dítlo,“-tolik medu, tolik vůněa tak droboulinké kvítko!

„A teď ty mi navrať všecky,“v smíchu dívčina zas praví -pěkně se to v saních sedí,že se nesrážějí hlavy!

Tepny létly, srdce bilo,jak by rozskočit se chtělo -rád bych ještě jednou prožilv myšlenách vše, co se dělo!

Ale jasný měsíc bledne,slaběj to vždy hlavou cinká -za sněhová lada letímladá smavá upomínka.