Zimní V

Přec jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,když četl jsem, co dobrý Krylov píše,- jakž každé slovo jeho pravdou dýše -o modré chrpě, jejím o zármutku.

Ta chrpa tichou nocí naříkala,že hlavu svou těžko k zemi kloní,než jitro svitne, ach, že bude po ní,a teskně nad svou smrtelností štkala.

Ta hloupá chrpa! Když tak hlavu chýlí,že símě její širým polem letí,že příštím jarem vzkvetou její děti,že vzkřísí v nich se - hloupá chrpa ví-li?

Že ten jen na skon smí si naříkati,kdo hlucho květl, bez ovoce přejde,kdo bez vzkříšení pod tu hroudu sejde -ba naříkati, třeba zaplakati --

Co dál? - Nic, nic - ach pranic, moji ctění,chtěl jsem jen říc - vždyť též to jiní jistí -,že není dobře vše ve světě čístia ještě hůř že: myslit o všem čtení.