Bůh a Bajadera

Mahadeh, ten světa vládce,po šesté už s nebe spěl,s námi chtěje rovným stát se,spolu cítit radost, žel.Snížil se zde zůstávati,vše si sám dal učinit.Má-li trestat, shovívati,lidi musí lidsky zřít.A když si byl městem co pocestný vedl,kdy vyčíhal velmože, na malé shledl,tu večer je opouští, dále chce jít.

A když nyní vyšel branou,poslední kde domky jsou,vidí s tváří malovanou,krásnou dívku, ztracenou.Zdrávas panno! — Čest to sterá!Počkej, ven hned přijdu já. —A kdo jsi? — Jsem bajadera,dům pak lásky chýže má.Již v pohybu cymbály ku tanci třese;tak lehce a půvabně v kole se nese,a sklání a shýbá se, kytku mu dá.

Lichotně jej k prahu blíže,živě táhne ve dům jej.Krásný cizinče, hned chýževe záři se lampy skvěj.Mdlíš-li, chci tě občerstviti,nohou bolest umírnit.Vše, co žádáš si, máš míti,rozkoš, žerty nebo klid.A zmírnit se líčené útrapy snaží.I usmívá bůh se, zřít srdce jej blažív tak hluboké zkáze přec po lidsku bít.

Otrocké on služby žádá;veselejší ona jen,dívčin um, jejž znala mladá,v přírodu jest proměněn.A tak třeba po květu jeve plod brzký čáku klást;poslušnost kde nastupuje,není dálná lásky slast.Však aby ji zkoumal vždy přísněji spíše,již volí si znalec ten hloubi a výše,i rozkoš i hrůzu i překrutou strast.

A on líbá pestré líce,a v ní vzbuzen lásky žal,zajata již tanečnice,a již první pláč ji jal;v prachu u nohou mu leží,pro zisk, ni pro vilnost svou,

ach! a její údy svěží,bez všeliké vlady jsou.A takto ku lůžka již rozkoši čilésvé rozstřela závoje tmavé a miléchvil noční, tu překrásnou tkaninu svou.

Pozdě v žertech klesši v spaní,časně střásši sen i klidmrtvol hosta z nenadánína svém srdci musí zřít.Naň se vrhá s křikem, steny,ale nevzbudí ho zas,stuhlé údy odnešenyk žárovišti v brzký čas.I slyší již kněží a pohřební píseň,i kvílí a kvapí, se deře skrz tíseň.Kdo jsi a co ku jámě pudí tě as?

U már ku zemi se řítí,slyšet křik se vzduchem nést:Svého chotě chci zas míti!Mnou pak v hrobce hledán jest.V popel zda se rozpadnou mityto údy božských vnad?Mým! on byl, mým přede všemi!Po noc, ach, jen se mnou spjat!„My nosíme staré,“ tak zpívají kněži,„čas dlouhý již mdleli a ustydli s těží,„dřív nosíme mladost, než myslila snad.“

Slyš, co dí tvých kněží věra:Nebylť chotěm tvým ten host.Žiješ přec, co bajadera,a tak nemáš povinnost.Za tělem jen stín se snuje,v mrtvých říš s ním můž se nést:chotě choť jen následuje;povinnost to je i čest.Již rozzvuč se, drometo, v posvátné žaly!Kéž byste si, bozi! dnů okrasu vzali,kéž jinoch ten v plamenech přijat k vám jest.

Sbor tak, bez lítosti s ženouv srdci těchu jenž jí zvrt;s náručí pak otevřenouv žhoucí ta se vrhá smrt.Ale božský jinoch kraššíz plamenů se záhy zdvih’,v náručí pak jeho vznášímilenka se spolu z nich.Z těch těší se bozi, kdož z hříchů se kají;a děti, již ztracené, vznášejí k rájiti nesmrtní v ohnivých ramenech svých.