Král duchů

V noc pozdní čí klus tmou větrem zlým?Aj, to tě otec je s děckem svým;on drží hocha ve loktech svých,jej chová jistě, jej hřeje v nich.

Co skryl jsi úzkostně, synu můj líc? —Hle, otče, král duchů, nezříš nic?To s chvostem, s korunou král je duch! —Ba mhy to jen, můj synu, pruh. —

„Chtěj se mnou se, mé dítě, brát!„Což hezké s tebou hry budu hrát;„je krásných květin u břehu dav,„moje máti mnohý zlatý má háv.“

Můj otče, můj otče, a neslyšíš snad,král duchů tiše co slibuje dát? —Buď klidný, zůstaň klidný, jsem jist,to v suchém listí větru je svist.

„Chceš, hezký hochu, ty se mnou jít?„Moje dcery tě budou v péči mít;„moje dcery noční vždy zahájí rej,„jim uhýčkat, utančit, upět se dej.“ —

Můj otče, můj otče, a nevidíš tamteď dcery královy v zátemní sám? —Ó, věř, ó, věř mi, synu můj, zřítto starých jen vrb je šedavý svit.

„Tě miluju, jat krásnou jsem postavou tvou;„a svolným-li nejsi, pak sílu ciť mou.“ —Můj otče, můj otče, a nyní mne jal!Ba, ublížil už mi duchů král! —

Jest hrůza otci, on rozjel se v trysk,on v loktech dítě své kvílící tisk,v dvůr s trudem s těží dorazil on;leč v jeho loktech už hoch vzal skon.