Přadlena

Když jsem klidně předla kdys,nepozvedši líci,hezký, mladý stoupil kýsmuž mi ku přeslici.

Chválil, co moh’ chválit jen,můž to uškoditi?vlasy moje jako leni tu stejnosť nití.

Při tom bral jej ale ďas,až se chyba stala,nit mi přetrh’, dlouhý časjiž jsem zachovala.

Převážen byl přízí tou,mnohý ještě kámen,ale, ach, už navždy s mouchloubou bylo amen.

Ku tkalci kdy s ní šla jsem,hnutí čehos cítím,a to srdce v těle mémnepuklo div bitím.

Nyní v parném slunečku,co jsem předla bílím,k nejbližšímu rybníčkus těží jen se chýlím.

Co jsem ve komůrce tampěkně tiše předla,teď — zda divno jest to vám? —slunka záře shledla.