Rybák

Šum vody zněl, proud vody vřel,k ní rybák sobě sed,k své udici pln klidu zřel,až po srdce jak led.Co sedí tak, co číhá tak,proud dělen rostoucí;z vln hnutých šumí přede zrakmu žena vlhnoucí.

Ta pěla mu, ta děla mu:Proč lákáš ten můj rodsvým lidským vtipem, lidskou lstív žár smrtný vzhůru z vod?Ach, kdybys ty, jak rybce jetak blaze na dně, znal,v hloub sstoupil bys tak jak jsi zdea teprv zdráv se stal.

Zda neokřívá slunce zář,zda měsíc ve moři?Zda vlnodchnoucí jich se tvářzpět krašší nenoří?

Hloub nebe nevábí tě nic,ten modra vlhký jas?zda neláká tě vlastní lícsem v rosu věčnou zas?

Šum vody zněl, proud vody vřel,již nohu pohroužil,hoch jak by milku kynout zřel,se v srdci roztoužil.Ta děla mu, ta pěla mu;tu byl již zahuben:z pol táhla tam, z pol klesl sáma nebyl více zřen.