Jana Sebusova

Hráz se trhá, vichr skučí,dmou se vlny, proudy hučí,„Probředu se beze škody,vynesu tě, matko, z vody.“

„Také nás měj na paměti,sousedku svou a tři děti!“Slabá ženo!… Kam to, vede?Matku nese, vodou břede.„Na pahorek vy se dejte,chvilenku tam posečkejte,hned se vrátím k spáse vaší;vyveďte i kozu naši!“

Hráz se boří, vichr skučí,vlny ryjí, proudy hučí.Matku do bezpečí dala,a zas do brodu se hnala.„Kam to hodláš? voda stoupá,vlna výš a výš se houpá;život sázíš na to chtění!“„Jde tu o jich zachránění!“

Hráz se ztrácí, vlna skučí,moře příval, kypí, hučí.Lepá Zuzka pevným krokemubírá se divým tokem,pahorku již došla švarná;všecka pomoc už je marna!

Hráze není, moře skučí,o pahorek kolem hučí.Vzteklý jícen kypí pěnou,stáhl k sobě děti s ženou,rohy kozí chytl vírem,zhynou všichni v toku širém!Ještě stojí Zuzka milá:jak je mladá, ušlechtilá!

Ještě stojí hvězdou ranní;který muž se pustl za ní?Vůkol víří voda zrádná,k ní se nehne loďka žádná.Oči se jí k nebi vzpjaly,vlny si ji v náruč vzaly.

Není hráze, není pole,jenom stromy, věže holétrčí z vody. Ale v krajiZuzky všude vzpomínají. —Voda spadla, pole vstalo,o Zuzku vše zaplakalo. —Kdo by o ní nechtěl pěti,propadni sám nepaměti!