Orel a holub

Vzletovalo mládě orlíchtivo lupu,když šíp na ně vystřelenýochromil mu křídlo pravé.Spadlo na stráň háje myrtového,tři dni dlouhé v bolestech se chvělo,svíjelo se v mukáchpo tři dlouhé, nepřesáhlé noci.Posléz vyhojil jebalsám podávanýpřírodou, všech hojitelkou.Vylézalo zvolna z houští,rozpínalo perutě — ach!po svazové síle veta —Zvedajíc se namáhavě,kráčí po zemi a nedůstojněhledá kořisti, jíž potřebuje,potom odpočívá rozteskněnona úpatí skály při potoce;vzhlíží k dubu,vzhlíží k nebi,slza plní velké jeho oko.

Šust se ozval od myrtových větví,vletěl do nich holub s holubicí,spustivše se za pokynů zvolnýchputovali spolu v zlatém písku,u potoka spolu čtveračíce;zírajíce červenavým okemuviděli orle roztruchlené.Holub zvědavý se letmo vznesl,usadil se na poblízkém křoví,přívětivě k orlu pohlížeje.Tesklíš — zalichotil k němu —nabuď mysli, přítelínku!Což tu nemáš, čehokoli třebak pokojnému štěstí?

Nemůžeš se těšiť z větve zlaté,která tě tu před úpalem chrání?Nemůžeš si za večerních svitůna hebounkém mechu vedle vodyprsa pozvedati?Procházíš se rosou v samém kvítí,nasbíráš si z přehojnostive křovinách přiměřené krmě,občerstvíš se na stříbrném zdroji —Přítelínku, měj přec na tom dosti!Šťastným jest, kdo spokojí se s málem. -Holube! — Děl orel zahloubaný,v sebe hloubaje se ještě více —Moudrosti, ty máš hlas holubičí!