Franz Joseph

Dvojího žel mi… Co se potkávajíty rozzářené zraky na ulicícha každým pohledem si připíjejína zlatou volnost –

Co trudné včerejšky už snem se stalya plaché sny jich učiněny tělem– prapory vlají, hrdé písně šumí –mně dvojího žel:

že dožít se těch dní je nedopřánovšem srdcím jako zvony hlaholivšímnezvratnou vírou, že se blíží sváteknároda všeho.

Zda proniká k vám aspoň, drahé hlavy,tou hlínou země naše vzpomínání?Zda aspoň kosti vaše chví se echemradostí naší?

A potom žel mi, lysohlavý starče,že Atropos si tolik přispíšilaa přestřihla niť tuhou žití tvéhotak příliš záhy.

Dvé listopadů ještě počkat mohla,když tolik čekala už… Či sám Osudznamení dávaje jí roztržitěse zmýlil v sobě?

Proč jinak znamenal tě kletbou svojí?Proč tolikerou ranou pral tvé žití?Což neměl padnout trest na hlavu tvojiza viny předků?

Neb před Věčnosti soudem stojí nynísedmero věků, stojí národovédvou dílů světa hlučně žalující,že rodina tvá

neštěstím jejich byla. Jako balvanna drobné trávě leželi jste na nich,jak pohádková žába zničili jstejim pramen svěží

a jak saň nenasytná požíralijste pokolení, proudy krve jejichod vašich dásní tekly bystřinamiokrskem země –

– leč počkej, pero, drak je zmužilejší,vždyť sám se bije, dokud jedna hlavana šíji sedí – vy, zbabělý rode,jste klidně dleli

v svých palácích a zámcích čekajíce,až rabi vaši přinesou vám v helmáchkrev čepovanou, hlavy usečenéke stupňům trůnu.

A v tobě, starče, já, já básník lidu,jímž povrhal jsi v bohorovné pýše,já viděl rodu tvého naplněnía západ jistý.

Daň odevzdal jsi stínům Montezumysvým bratrem plavovlasým. Italiijsi platil krví šílené své ženy.Pak hluchým formám

morálky, rodem tvojím vypuzené,jsi hodil rozbitou leb syna svého.A ranou v hrudi synovce jsi platilútrapy Jihu –

Nám, nám jen ještě! Nám a s námi světu.I čekal jsem, jak přijde chvíle jedna,– kdy praskot hromový ti náhle zděsízbabělou duši –

jak studené tvé oči hledat budourozprchlé raby, jak své ruce sepneš,jež zrudly krví milionů, k bohu,jenž opustil tě,

a prchat budeš ulicemi Vídněa bída rvát ti bude plášť tvůj s tělaa mrzáci ti berlou budou hrozita slepci klnout.

Po ulicích těch budou ležet orlia třísky trůnu v rozšlapaném blátě,a ty, jenž bez citu šels celým žitím,jsa modla světa,

zavyješ děsem ve svém opuštění.Snad myšlenka ti o Hradčanech blysknezoufalým nitrem… ticho je v tom hradě…a věže Prahy…

Leč nový řev té Vídně, tvojí Vidně,ti nohy podtne, padneš v bláto dlažbya Hrůza přiskočí a vypije tiv ráz bídnou duši –

ne, nestalo se. Nás ošálil Osud.Atropos tiše přestřihla tvé žitía do krvavých rukou vložili tijen černý křížek.

Byl Osud roztržit snad a kýv Parce?A proniká teď ke tvé hlavě tlícířev milionů jdoucích zřejmou stopouNemesis věčné?

Trůn rozbit je. A rod tvůj rozset budejak hluché plevy do všech konců světaa nikde trvale se nezachytía nevzejde už.

Vlá prapor s Hradčan. S věží duní zvony,zrak se zrakem si jasně připíjejí –mně, jenž jsem tuto chvíli dávno věštil,mně dvojího žel…