Padlým u Sadové

Ty bleděžluté dlouhé lány,kdys rozšlapány, podupány,k žním novým nesou nový klas,ty skalní zkrvavené štíty,pás mezí, kdysi děly zrytýteď kryje mech a tráva zas,krev, jež zde v kaluži nach stála,už dávno ruka zaorala,a kde kdys v divém víru znělzvuk trompet, pušek, bouře děl,řev, jásot, kletby sténání,zní dívčí zpěv a skřivaní.

I bílých domků lomeniceuž nepovědí tady víceo černých jícnů záblesku;střech tašky jsou zas obemšeny,na šedých doškách roztřepenýzas sedí chumáč netřesku;zde život jde tím klidným krokem,jak tenkrát před tím hrozným rokem,jen místem trochu vzpomínábrat, táta, hlava matčina,a čelo klesne v dlaně níž —však slzy dávno vyschly již …

Tak všecko schází, všecko mizí …Čas se svých polí dál žeň sklízía bez oddechu vrhá jiv tůň věčnosti a zapomnění …a zase šije bez prodlenía zas už plody padají …ach, noví mrtví … bolest jiná …a na staré se zapomíná …Však dnes je to čtvrť stoletía den ten ožil v paměti,a jak by bílých kostí prachchvěl, vířil v našich vzpomínkách!…

Buď lehká vám ta černá země…A dotlete tam tiše, jemněpod obilím a kamením,ó hrdinové bezejmenní,jenž hnali jste tam v trubek hřměnína bodáků hrot s nadšeníma, jak ty klasy přede žněmi,jste padali tam časně k zemia ztrhaný zrak do dálijste kamsi marně vzpírali

a dusili snad stesk a pláča mřeli — nevědouce zač …

Bud pokoj s vámi! … V dějepisejmen vašich nikdo nedoví se» — tam padlo dvacet tisíc as — «ach, dvacet tisíc! — Krátká větaa v ní jsou vaše mladá léta,naděje různé v příští čas,sny, touhy, upomínky steré,vše, co dá život a co berea právo žít a právo kvést —v ní všecko uzavřeno jest …As dvacet tisíc — takto vyjste s žitím navždy hotovi …

As dvacet tisíc … Cifra chladnáa víc dál upomínka žádnána povražděný mladý dav …i z paměti se ztratí lidíaž smrť s těch polí, chatek sklidípár pamětlivých starých hlav …Však ten proud vaší krve rudéjak hrozná aureola budekol jistých hlav se náhle chvít,až k soudu dějin musí jít,a bude je po věků řadvždy odsuzovat, proklínat! —