Mstivá kantilena — I

Oh, moje Manon! To juž není nesmělý Váš abbé,jenž k sličné Manon chodil, stonavé a nudou slabé,

a při němž Manon doufávala: snad se dneska vzmužía začne slibovanou legendu o hříchu žlutých růží…

Oh, moje Manon! Zvykejte! Dnes hlas mám příliš tvrdýa jako Geus jen na svůj hlad si mohu býti hrdý.

Já schválně opustil své soudruhy a rodná pole,bych zazpívat Vám mohl kantilenu při viole,

a mstivou kantilenu, v níž by moje ústa chabáVám vyčtla, že jste spíše hladem nežli nudou slabá,

a v níž by vzmužily se moje oči bez teplanad legendou, jak luna dlouhým pláčem oslepla…

Vím, že má Manon všecka nervosní je z všeho toho,že ráda by si lhala starou touhu pro někoho,

a zatím ticho trapné, ticho rozespalé všadyna uvítanou jinému se snáší nad zahrady.