Mstivá kantilena — VII

Juž zvečera zarostlé prsty na varhanách únavou spaly,a pod hřívou ryšavou dlouho kdos tajil svůj pláč,neb lhalo tu všecko - i svíce, jež v temnotách pohasínaly,i obrazy svatých: oh, zsinalé tváře vždy nejspíš snad lhaly…

Vše lhalo tu, všecko. I pižmová levkoje vůní svou lhala,i luna, jež kohosi vzbuditi marně se vysilovala,i veliká, zarostlá ruka, jež k ránu již bojácně spala,a ryšavá hříva: oh, ryšavá hříva vždy nejvíc snad lhala.

Pak únavou zapadla luna, jež marně se vysilovala…

A svárlivé ruce, jež za dne se divoce ze zvyku rvaly,se pomalu budily z mrákot, jak v bolestné závrati spaly,a hubené, zarostlé prsty, jež ze všeho nejvíce lhaly,tak bázlivě k hořením oktávám z ticha se přibližovaly

a hrály pak tichounké impromptu, bázlivé impromptu hrály.