Za noci březnové

Když k ránu měsíc padal karmínově zarudlýza řeku, jeho zlat kde rozpuštěný tak se chvěl,a polibek Tvůj byl ač delikátní, přece jen mdlý…v té noci březnové Tvou zahradou jsem pozdě k ránu šel.

A středem záhonů, jež přes noc rudě vzkvetly mi,já ved' Tě znavenou; jen jednoho mi bylo žel:proč já tu neměl štěstí býti mezi prvními,proč někdo přede mnou již tady vedle Tebe šel?

Tak pozdě bylo… Loutna zmlkla v okně ospalá,i známý alt, jenž od večera ji už provázel,i za řekou to rozpustilé: trala, tralala…i rythmus, cupot, tleskání a chřestot černých skel.

To byla jarní slavnost našich věrných pastýřek,– já rozechvěn a zmaten dneska ani nevzpomněl,že po pěšinách tančily a podél ztichlých řeka jemné měly kadeře a plavé kolem čel.

Za noci březnové Tvou zahradou jsem pozdě k ránu šelza potlesku a cupotu a chřestu černých skel,a kteří přede mnou tu šli, těm všem já záviděl,i těm, jež, plavé kadeře a modré pentle kolem čel,tu dneska prvně tančily při kantilénách nočních cell.