Utonulá

Bude vojna, bude,kdo tam na ni půjde?Která má miléhok sobě upřímného,ta naříkat bude.

„A já mám miléhok sobě upřímného:kdyby mně císař pánkoníčka daroval,sedla bych na něho.“

„Co bys tam, má milá,co bys tam dělala?“ —„Prala bych košile,abys chodil bíle,to bych tam dělala.“

„Kde bys je, má milá,kde bys je máchala?“ —„V Dunaji je kámen,tam bych stála na něm,tam bych je máchala.“

„Kde bys je, má milá,kde bys je sušila?“ —„Na královském dvoře,na hedbávné šňůře,tam bych je sušila.“

„Kde bys je, má milá,kde bys je skládala?“ —„Na vraném koníčku,můj zlatý holečku,tam bych je skládala.“

„Vrať se, milá, domů,poruč pánu Bohu:až sedum let mine,ta vojna pomine,potom si tě vemu.“

„Sedum let dochází,milý nepřichází:ach Bože, Bože můj!on mi tam zahynul,má radost přechází:

U Dunaje stála,Dunaje se ptala:„Jsi-li tak hluboký,jako jsi široký?“Dunaje se ptala.

Do vody skočila,hned se potopila:„Ach Bože, Bože můj!nade mnou se smiluj,co jsem učinila!“

Její bílé nohypo písku šlapají;její bílé ruce,její bílé rucebřehu se chytají.

Její černé vlasypo vodě plavají;její modré oči,její modré očik nebi se zdvihají.

Sedum let minulo,milý z vojny jede:což jeho vraný kůň,což jeho vraný kůňpod ním tak těžce jde?

„Což pak, můj koníčku,což mi tak těžce jdeš?zdali mne mladéhojinocha švárnéhounesti nemůžeš?“

„Netíží tvé tělo,tíží mě tvá milá:která se pro tebe,která se pro tebevčera utopila.“

Milý se otočil,s koně dolů skočil,a svůj ostrý palaš,a svůj ostrý palašv srdci si omočil.

Nenašli se spoluna tom marném světě:nynčko jim na hrobě,nynčko jim na hroběrozmarína květe.