Pohádka z naší vesnice — IV.

Parné letní dopoledne. —Pantatínek odpočívátěžkou dýmku v ruce jedné,v druhé staré noviny,ve mlýnici na hromaděplných pytlů. — Sedí, zívá,časem v plné, šedé braděstopí ruku mozolnou.

Do zdí bílých slunko praží, —jak by zaklet duchem zmarumlčí mlýn, — jen na zápražípřešlapuje Barbora. —Barboro, ty zlaté dítě,služko věrná bujných tvarů,víš-li pak, že učiní těnesmrtelnou píseň má? —

Mlčí mlýn a kola stojí,po dvoře pták nemihne se, —vyvolenou družku svojizaved kohout do stínu. —Sám pan otec ve mlýnicišedou hlavu sotva nese,pot mu kane s plných lící,v mozku váznou myšlénky. —

Ticho, — ale okamžikemvše se mění po nádvoří,se šumotem, divým křikemčetná drůbež sbíhá se.A holubů hejna celánade dvorem mračno tvoří, —mlynářovi prchá s čelarázem všechna dřímota.

Na dvoře se objevilaAndulička moje zlatáa ta drůbež rozpustilákolem ní se batolí.Na rámě jí usedajísněhobílá holoubata,se zástěrkou sobě hrajítrojbarevná koťátka.

Andulka však málo hledína ten šumot kolem sebe,ani nemá odpovědina vrkání holubic,v zamyšlení hbitě kráčí,oko její jako nebe,když se kvapem chystá k pláči,chmůrami se potáhlo.

Běží, běží, — líčko jejízbarvené je do červánků,na ňadrách se lehce chvějíbílé ručky sepjaté. —Starý kantor ztěžka za nípokulhává. — S jeho spánkůpot utírá drsnou dlaníčernooká uhlířka.

Podpírá ho, — Lidku malouhýčká v loktech lichotivě, —s jakou láskou neskonalouna čelo ji celuje!Neodvratně v dětské tahyčerným okem zírá snivě,někdy úsměv na rtu blahýobjeví se na chvilku.

Z daleka jim mlynář kyne. —Andulka již k němu letí,kolem hrdla jemu vinesněhobílé lokty své.Vzal ji tatík do náruče:„Děcko, děcko! co že je ti?“ —Ale dcera ptá se ruče:„Kde je skříň, ach, kde je skříň?“

Smál se tatík z duše celéotázce té přepodivné.Těší starce učitele:„Nezoufej, můj příteli!Trpěti nám pán bůh káže — —“Kantor však jen hlavou kývne;nejistým se hlasem táže:„Kde je skříň, ach, kde je skříň?“ —

Pantáta již otevírásvoje ústa k odpovědi,ale hlas mu na rtu zmíránenadále úžasem.Kočáry dva rovným směremletí sem. — Ó, bozi vědí,zdali jednou na některémnejel prorok Eliáš.

Vjely na dvůr, — v ustrnutímlynář hledí, hlavou vrtí,k úsměvu se marně nutí,mačká v rukou čepičku.„Bože, to k nám jedou hosté!spíše bych se nadál smrti!Ženo, ženo bez meškánívem si čistou zástěrku!“

Plné tváře panímámyz kuchyně se vynořily:„To jsou hosté! pán bůh s námi!jak je máme přivítat?“Zpocené jí tváře plály, —vzdychla sobě: „Bože milý,jen ať se mi nepřipálícelý oběd na plotně!“ —

Zatím hosté s velkým křikemvyskákali z obou vozůa purkmistr s lékárníkemuž si padli v objetí.A jich drahé polovice(neuvoď mne, bože, v prósu!)nalíčené svoje lícevespolek si celují.

„Vy jste tady! Jaké divy!Jak se těším, moje milá!“purkmistrová ústa křivík podivnému úsměvu. —„Náhoda nás tady svedla!“lékárnice odvětila,hned se rděla, hned zas bledla,přimhuřujíc očka svá.

„Mně se vždycky líbí tady,zvláště chládek kolem vodya ten mlýn, — to ticho všady, —jako v básni nějaké!A můj syn, — ach, ten je vždycky,věřte mi to, — od přírodyaž přespříliš romantický, —stále toužil jenom sem!

Julku, sejmi klobouk s hlavy! —Odpusťte mu, moje drahá, —on je tuze ostýchavý,učiněné nevině!“ —Synáček se hloupě šklebí,malinké si vousky tahá,kalným okem hledí k nebi,stranou tiše zívaje.

„Ovšem, ovšem!“ — podotýkáuštěpačně purkmistrová,„vrozena je romantikacelé vaší rodině.My však jsme jen lidé prostí,známe sotva toho slova,stále máme na starostipraktické jen účely.

A můj syn, — ten smutně žije,v obchodě se trápit musí, —jenom hleďte, celičký jetěžkou prací vymořen!“ —Její Alfred oči klopí,chorobný jej chrapot dusí,v jeho tváři vidět stopyprohýřené mladosti.

Ze mlýnice vyšel zatímstarý mlynář s panímámou. —Bohu dík! — Neb sílu tratím,psáti nechce péro víc!prázdno cítím ve své duši,fráze všední krk mi lámou,z poetických snů mne rušídissonance života.

Rád přenechám mlynářovihosti jeho velectěné,věru předmět málo novýposkytují básníku.Všední lidé! a mne touhadivnou mocí v dálku žene,v divný kraj, kde mlha pouháa za mlhou andělé.

V dálné kraje ideálů,kde nad kalnou časů vlnouplují velké stíny králůa zakleté princezny.V duchů sídla zlatoskvělá,v pohádek říš tajůplnou,o které mi vyprávělamoje chůva šedivá.

V poesie svatou říšichtěl bych vejít smělou nohou,vyletěti k modré výšinad bahnisko života.Ale věru lehko nenívznášeti se nad oblohoubez vyššího povolenía bez křídel reklamy.

Nesmím v onu říši reků,—usedlí tam rytířovéa princezny plné vděkůlekli by se sedláka. —Nad zemi vší krásy prostoumoje duše nízko plove,kde na místo reků rostoujenom čeští vlastenci.

Kde housátko české nyjenad německým romanettema kde místo poesieřepa jen se pěstuje.Smutný kraj to, — ale přecimně je věru celým světema v tom světě mnohé věcidivným kouzlem vábí mne.

Poutají mne zraky žhavé,Andulčiny hebké vlasy,stopy nožky přeletavév černém prachu pozemském!Ach, kde vězí zlato moje?kam se dělo děcko asi?duše plna nepokojezrakem touhy hledá ji. —

V komůrku svou uzarděnápřed hosty se tajně skryla,ticha, něma jako pěnatají dech a naslouchá. —Vedle v malém pokojíkumatka hosti usadila,stále má vzdech na jazyku:„To jsou hosti, bože můj!“ —

Bylo křiku, hluku mnoho,do žertu se každý nutí,panímámu bolí z tohocelá hlava dojista.Purkmistrová k ní se kloní:„Svolte přece! jenom s chutí!nenajdete věru pro nilepšího juž ženicha.

Jenom Alfréd, moje dítě,s Andulkou se hodí k sobě — —“Beze slova, rozpačitěodvrací se mlynářka. —Lékárník zas pantatínkaza ramena chytil obě:„Máte dceru, já mám synka, —požehnání dejme jim!

Purkmistrovic, — však to víme, —po vašem jen touží jmění,my však věru nemusímena nějaký hledět groš.A náš Julek! v celé zemijistě jemu rovno není! —nuže, ruku podejte mi, —šťastnou bude Andulka!“ —

Mlynář celý udivenýs utajeným koktá smíchem:„Jaká česť to, pane ctěný,pro vesnické chudáky!Jak že? k nám se snížit chcete?toť by věru bylo hříchem, —ta česť, — vy mně prominete, —příliš velkou pro nás jest!“ —

Ale kde jsou mladí páni? — —Ztratili se z pokojíkabeze stopy. — Z nenadánívenku zavzněl divý křik.Jaký pohled! — Do nádvoříčetníků, hle, tlupa vnikáa na slunci jasně hoříhroty jejich bodáků.

Stařičkého učitelepolapili. — Otázkamidorážejí na něj směle.„Kde tvůj syn je, pověz nám!“ —Kantor jen se k nebi dívá. —„Mlčíš? — Dobře! — Však my saminajdeme ho, ať se skrývátřeba v pekle nejhlubším!“

Mlynář vyšel. — Tisíckrátevšichni se ho stejně ptají:„Kde že je? Kde ukrývátevelezrádce bídného?“Jenom krev se ve tvář hrne,přemáhá se a hněv tají. —Pan purkmistr hrůzou trne,lékárníce omdlévá. — —

Noví hosté slídí všady,všady vniknou bystrým okem, —vyslídili párek mladýv seně kdesi na půdě.Pan lékárník rozpačitěvzdychl v bolu přehlubokém, —jeho Julek, zlaté dítě,byl to s tlustou Barborou.

Barbora, ta děva milá,po straně se bujně šklebí:„Jakživa jsem nespatřilatakového hlupáka!Jako stín se za mnou plížil,vzdychal, oči zvedal k nebi,jakoby mu prsa tížilmlýnský kámen alespoň.

Na půdu se vedral za mnou,sepjal ruce nenadále,lamentaci přenáramnoukleče spustil, chudáček.Co chtěl? nevím na mou duši,jen mi líbal ruce stále — — —“„Dosti, dosti!“ obě ušizakrývá si lékárník.

Jeho paní studem zmírá. —Přítelkyně, — purkmistrová, —těší ji a podepírás nekřesťanskou radostí.Slova sladká na rtu chystá,v prsou však tu víru chová:Její Alfréd dozajistahloupě tak by nejednal! — —

Kde je Alfréd? — Na nádvořízahléd mladou, snědou ženua juž touhou zrak mu hoří,jako dravci lačnému.Upřel na ni pohled smělý, — —rád má někdy v lásce změnu, —docela mu zevšednělyfádní městské slečinky.

A ta žena! zjev to nový!Přísné tahy v temné lícia lesk jako sametovýv černém oku hlubokém,hrdá hlava, čelo mužnéducha sílu zvěstující,pevná páž a boky pružné — —„Zvláštní krása!“ Alfréd řek.

A on přec je znalec pravýženských vnad — a nezmate hoani pohled pohrdavýz oka snědé krásky té.„Marně svítíš černým okem!já a bát se? nevím čeho!“ —Juž k ní chvátá svižným krokems otevřenou náručí. — —

Vymkla se mu, — prchá před ním, —v líci hněvu plápol živý,ale ani slůvkem jednímnezachvěl se její ret. —„Nejsem hoden ani slova?“mladý pán se z duše divía svou náruč po ní znovaroztouženě otvírá.

Takto Satyr v dávnověkurozpřáh náruč na Dryádku. —Snědá žena na útěkuspásný úkryt hledá kol.V kolnu vběhla. — Pluhy, brány,staré stroje v nepořádkurezaví tu obetkányhustou přízí pavučin.

V koutě tmavém starobylástojí skříň. — Jak uzřela ji,mladá žena neztlumilavýkřik bujné radosti.Rozechvěna k zemi klesá, —oči se jí zalévají. —Alfred pyšně nad ní plesá:„Chytil jsem tě, ptáčku můj!“ —

„Vladimíre!“ zašeptala,jakoby se sama leklajména toho, — krev se hnalav její tváře ubledlé.Sepnouc ruce v rozechvěnívedle skříně na zem klekla.Vzdychla. — V témže okamženírozpukla se vetchá skříň.

Z jejích trosek kotouč prachupozvedl se. — O pět krokův pověrčivém skoro strachušvarný Alfréd uskočil. —Ejhle v troskách skříně pukléblesky hněvu v černém okua na čele mraky shlukléobjevil se Vladimír.

Alfréd celý chvěl se před níma ve tváři zvolna bledl,když Vladimír skokem jednímoctl se mu po boku.„Alfréde můj! druhu z mládí!jaký osud nás tu svedl?“ —Alfréd zděšen nazpět pádí,jektaje: „Toť Vladimír!“ —

Vladimír stál, hlavu sklopil,mráz mu projel celým tělem,za hlavu se šílen chopila usmál se jízlivě.„Nad čelem mi kletba visí!Hle, jak prchá před přítelem,Alfréd, ten, jenž býval kdysinejmilejším druhem mým!

Každého můj pohled děsí,ruky mé se soudruh bojí,zoufalosť se jenom věsíneodbytně v paty mé!“ —Povzdech těžký zavzněl za ním.Ohlédl se. — Před ním stojížena snědá. — S namahánímpoznal mladou uhlířku.

Slza jako krůpěj rosyv brvách se jí perlou leskne. — —Víte-li pak, na koho sipři tom vzpomněl Vladimír?Na Andulku nad potokem,na noc světlou, ticho teskné,když se k dívčím nožkám skokemv porosenou trávu vrh.

Anduličko, družko z mládí! —Pode skrání jako přívalproudí, letí, vichrem pádíupomínky z dětských let.Ach, to nikdo nevypoví,jak už tehdy rád ji míval,když vlastnímu tatíkovikradl pro ní meruňky.

Když ji denně doprovázelze školy až do vrat mlýna,nebo z houštin na ni házelplné hrstě oříšků. —Jasné je zas jeho čelo. —Tone v dumách, zapomíná,že to vše již uletěloa nikdy se nevrátí. —

Plachý pohled snědé ženyrůžové sny však mu plete. —Rozechvěn a udivenýrozhlíží se kolkolem. —„Uprchněte! pro spasení!“volá k němu, — „zahynete!nejste tu ni okamženípřed slídily bezpečen!

Ach, ten Alfréd přivede je! —Blíží se, — je slyšet hlasy, —rychle odtud!“ — Jak se chvěje! —Bezduch kráčí Vladimír.Otázka mu na rtu zmírá:„Kde můj anděl zlatovlasý?Divný žal mi ňadra svírá. —Proč mi ruky nepodá?

Snad i ona se mne štítí?“ —Potácí se bez vědomí. —Snědá žena okem svítí,šeptá jenom: „Vzmuž se, vzmuž!“Za sebou ho vleče mocí. —„Jenom v sad! Tu keř i stromypovstanou nám ku pomoci,ukryjí nás ve svůj stín.“

Za nima křik rozlehá se, —u nohou jim proud se pění. —„Skok jen máme ku své spáse,jenom rychle přes potok! — —Svoboden jsi! V houští zcelaztratíš se — —!“ — V tom okamženístřelná rána zahučelaode mlýna s ozvěnou.

Krátký výkřik ze zahradyodpovídá, plný bolu. —Dozněl. — Mrtvé ticho všadyjenom stromy šelestí.Jediný jen lístek žlutývzduchem krouže padá dolůs jabloně. — Ach, osud krutýv prostřed jara uvadnout! — — —

Kolem sadu polní cestoujá jsem kráčel s těžkou hlavou,těžkým krokem za nevěstous podivnými přátely.S nebem vedlo černé pekloo mé srdce válku pravou,ke mlýnu mě srdce vleklo,Brázda tlačil pozadu. —

Mužík s okem baziliškapo levici skloněn ke mně,usmívá se, jako liška,když ucítí dobrý lup.Bílý stařec z druhé stranyruku moji tiskne jemně, —ale já jdu zadumanýnevida a neslyše.

Z myšlének mě probudilastřelná rána. — V sadě, v šeruhouština se rozdělilaa v ní kmit se lidský stín. —Podivná mne úzkosť svírá. —Přísahat bych mohl věru,ubohého Vladimíraže jsem poznal neklamně.

Volám, stín však dávno zmizel. —Kam? kdož poví, kde naň číhánový zápas, boj a svízel,sklamání a zoufalosť? —Průvodčí můj na levici,svítí okem, hlavu zdvihá,v zarudlé mu hraje lícizlomyslný úšklebek.

Hle, kterak v něm ďábel krutýprozradil se! myslím sobě. —Hlédnu v pravo. — Uleknutýo krok zpátky uskočím. —Anděl v plném, zlatém svituvelký, bílý, ruce oběpozvedaje ku blankytu,stojí po mé pravici.

Jizlivě se ďábel směje:„Nechať prchá! Žíti musí,aby v poutech beznadějejednou život proklínal.Kroky jeho ďábel hlídá,pokud cit v něm neudusísklamání a hlad a bída,pro mou pomstu musí žít!

Bídník ten mi v cestu vkročil!Pekla moci nechť se bojí!Ó, jak rád bych ruku smočilv jeho krvi bezbarvé!Však ne! Žij! Jak kočka s myšís tebou hrám. — Jdi, kletbu mojivezmi však! — mne peklo slyší:Budiž českým učencem!“ —

Pot vyvstává na mém čele:„Smilování!“ — Ruce spínám.„Smilování pro přítele,přílišný to pro něj trest!Učencem být! Českým k tomu!s hrůzou jen si připomínám,co to značí! — Běda, komutaký osud přisouzen!

Stíhán zraky závistníků,nikde neznám, — ve své vlastiposměch klidit místo díků,zvolna hlady umírat,umučen být pro své snahy,při tom vědět, — ó, té slasti? —že mu na hrob pomník drahývděčný národ postaví, —

ach, toť hrozné! — Patou svojízdrť ho raděj v okamžení!“ —Ale ďábel mlčky stojí,smích mu jenom na rtu hrá.V tom se anděl ke mně sklání:„Kletbu pekla nebe změní, —u boha je slitování, —spasen bude přítel tvůj!“

Hněvem rudna ďábel vzkřikne:„Však on brzy hlavu skloní!mojí kletbě neunikne!“ —Anděl jen se usmívá. —Za ruku mne dále vede. —U potoka, pod jabloní,zakrývajíc líce bledéleží mladá uhlířka.

„Žena ta ho vykoupila!“anděl šeptá v zadumání,„s jeho čela kletbu smyla,zažehnala osud zlý.“ —Bez pohnutí žena snědá. —Zachmuřen se nad ní sklání,zlehounka jí hlavu zvedámladý uhlíř — její muž.

Procitla a černé očizvedá k němu. Loket bílýkolem hrdla jeho točí,šeptá: „Drahý, odpusť mi!“ —Rtem se dotkl její tváří. —Usmála se. — V této chvílikrásnou byla. Kouzlem zářísvatý poklid z čela jí.

„Zpovídám se. Slyš mne!“ děla, —„chci zemříti usmířena,nepatřila tobě zcelamoje duše blouznivá.Víš, pro koho v krvi zmírádobrovolně tvoje žena?Pro přítele Vladimíra. —Odpustíš mi, drahý můj?

Nekaboň se. V mojí dušinenalezneš stínu viny —a on — věru sotva tuší,co se dělo v srdci mém.Slzou oči tvé se ptají:Zdali ještě někdo jinýmimo tebe mohl v tajipod mou hrudí místa mít?

Nikdo, věř mi! — Ale na dněmého srdce jiskra malávznítila se v požár snadněslovy tvého přítele.Mohu říci beze rdění:ano, já ho milovalapro to dlouhé utrpení,které snášel pro svůj lid.

Já jsem ctila jeho snahy,žehnala jsem jeho práci, —ó, vždyť vím, můj muži drahý,žes ty cítil podobně.On směle jde v nové boje,třeba věděl, že vše ztrácí, —život svůj a štěstí svojeobětoval národu.

Ducha svého zlato kladev oběť vlasti. — Ó, kdo poví,mnoho-li to srdce mladéještě chová pokladů?Pro svůj národ žíti musí,půjde, jako prorok novýmezi lidem! — Neudusíjiskru ducha okovy!

Věřím, že on jistě budeapoštolem svému lidu,jedním jeho slovem všudenový život vypučí.Bude, možná, bloudit světemtupen stíhán, bez poklidu,ale jako orel letempozvedne se k obloze.

Duchem mocným vládne všemu,vznešený jak anděl boží, —čím já bídná proti němu?jenom červem ve prachu!Zmírám, — on však žíti musí! —Cítím, bolesť má se množí,smrti dlaň mne zvolna dusí, —ale on, on musí žít! —

Polib mne, můj muži drahý, —jemu dones požehnání,modlím se, by jeho snahypodporoval věčný bůh!“Chvatem prchá její síla,těžká hlava v zad se sklání, — —na ňadrech se objevilaz rány skryté čerstvá krev.