Krvavá růže

Šel z jitra plání starý kmet,písmák juž vetchého těla,vlasy měl samý sněžný květ,v ňadrech mu krev česká vřelaplnička lásky pro pláň hrud —třeba že stár byl, sešlý, chud,drahá mu ta země celá.

Díval se šírém českých lad,rosených krvavým tokem,na vísky prosté, plné vnadovlhlým popatřil okem;vzpomněl si na roj děsných muk —starého srdce divý tlukprojel mu hlavou i bokem.

„Nebohá země, niv tvých žalstarobná ňadra mi úží!“a potom zvolna kráčel dálku trsům krvavých růží…Je kolem paloučku divný zjev:rozvitých růží rudá krevk zeleným listům se druží.

„Památko svatá dávných dob,růže mé zářící v nachu,kolem vás vidím zbytky stopČechů, již naposled v prachuvlažili vlasť svou proudem slz —ze slzí „bratří“ vzpučel trsrůžový — tušíš-li, brachu?

Ó, kdože tuší „bratří“ družtady že plakala kdysi,v cizí luh táhnouc na podruž —s keřů že růžových visíkrvavých slzí rudý květ,památka z doby hoře, běd?“žaloval staroušek lysý.

A potom zvolna kráčel v předpo stuze bělavé stezky;svádly si ještě šeptal ret:„Ó kdyby dobrý lid českýve kraji luzném, v lůně horpohroužil denně vroucí zorv kroniky šedivé desky!“