Můj život

Já žitím denním ku předu se deru,znám potu proud i za chléb zápasy -jen v podvečerním konejšivém šeruse také srdce trochu ohlásí,a duch se ve snech zlatě třpytných zvedá,vždyť nemučí ho denní psota bledá.

Když děcko moje tiše u mne dřímá,i já jsem zbaven divých pohledůtěch denních mátoh, z nichž jen vane zima;pak znavenou si hlavu opředusny zlatými, jež jediné jsem choval,než v divý příboj života jsem vploval.

Pak zapomínám na hlod beznadějea na starostí drsný, trpký chlad,v těch mladých snech se opět srdce chvěje,jsem jako kdysi nadějí pln, mlád,jak nepoznal bych, zle že žití zebe,a hvězdy na zem chtěl bych strhat s nebe.

Tu létám k výši, kde se hvězdy stkvějí,kde plane bílé světlo měsíce,kde nechvějí se srdce v beznaději,kde nerve se ta lidská směsice,kde pro kus chleba, pro list lauru s čelalid nepadá a nehřímají děla.

Kde svárů není za hrst půdy rodné,jež krví předků byla napita,kde neslaví se slovo nerozhodné,kde nedupají koňská kopytatěm na šíji, jež hroudu hájí vlastnía na světě též touží býti šťastni.

Roj divných postav před myslí mi roste,jak v mojí duši mladé žívalyv té divné kráse velebné a prosté,než zničily je žití přívaly;zas jejich dávný šepot slyším sladkýa blažen volně klesám do pohádky.

Ty zlaté zámky, které sobě stavívždy v letech jara mysl bláhová,než mráz nám denní zavěje kol hlavy,a pestrá přání navždy pochová,tu v tiché chvíli vykouzlím si jasněa předu opět nenapsané básně.

Jsou mými jen, a závistníci dobříse neušklíbnou při nich pod vousy,a netěší se kritikářští obři,jak důkladně si na nich pobrousí,jak skropí bloudka, který divně třeští,až hlavu skloní jako slípka v dešti.

Dost šťasten jsem, tak chvíli dumat mohaa klidně plouti v jasném ovzduší!Až umru jednou, ať mne tvrdá nohatím šumem všedním ve snách neruší,ať blaze potom moje plyne sněnía nedočká se nikdy dokončení…

(Světozor 1886.)