Nebeklíč

Na dně truhly, jejíž víko krášlílepé květy, ptáci peřestí,pod čepečkem s velkou zlatou mašlí,pod fěrtošky, které šelestí,jak má ruka vetřelá v ně jede,nebeklíče listy leží šedé.

Tlí tu zvolna kniha ošuměláod chvíle, kdy jemnou perutíz babiččina vyletěla čeladuše dobrá v modré klenutí,zornička když v milém zhasla oku,jež v té knize tolik četlo roků.

Nebeklíč jak odnáším si z temna,zdá se mi, že slyším u hlavyřeč tak známou, slova milá, jemná:„Co v něm hledáě, bloude dumavý?Marně k němu hlava tvá se kloní,zvěstí lepých nenajdeš tu pro ni!“

Mezi listy s rojem modlitbičekobrázky jsou pestré ukryty:andílkové boubelatých líček,svaté Háty, Anny, Markyty,Matičky a krásná Jezulatausměvavě z kruhů hledí zlata.

Aj tu lístek! Písmo sotva znalérozseto je na něm po žluti:„V skráň mi buší hoře neskonalé,srdce puká v hrozném pohnutí,strháno je všecko zlaté snění -Anno drahá, přišlo rozloučení!

Ó ty víš, mé drahé, zalté dítě,jak mne vábí spanilý tvůj hled,ó, ty víš, jak vroucně miluji tě -od mladistvých čarokrásných letžes mi, drahá, hvězdou byla denní -stokrát žel, že přišlo rozloučení!

Řekla mi dnes matička má sivá:‚Ty se trápíš, hochu rozmilý,bledne tvář tvá milá, zádumčivá;na Bohu pros, dítě, posily!Radostí že v chorém jsi mně stáří,to tě, hochu, potěš v semináři!‘

V náručí mém usnula pak ticha,netušila, jak mi bouří hruď,já však slyšel, ze spánku jak vzdychá:‚Jen mé dítě, vždycky šťastno buď,ó kéž brzy nad vrásčitou skránízašeptáš mi první požehnání!‘

A já plakal nad starobným čelem,které rozryl potu žhavý proud,přísahal jsem, divým sevřen želem,pro ni že již nesmíš spočinoutv náručí mém, anděle můj beldý -s bohem budiž! S bohem naposledy…“

Vidím v duchu, dívčí hlava mladájak se kloní k drahé památce,za slzou jak slza horká padá -vidím stopy jejich na řádce,trpitele neznámého jmenoslzamy je všecko vypáleno.

Obracím. Hle, v lístku žlutém ležívínek z temných, dlouhých kadeří -kolikrát as její ústa svěžío samotě v tichém zášeřízulíbala vlasů jeho vínek,ovívaný vůní upomínek?

Dále vidím myrty snítku dvojí,každý lístek v prach je zvetšelý,bílá pentle, která proutky pojí,smutnou pravdu jemně ševelí,že se často navždy podá rukaruce jiné, ač to srdce puká…

Nebeklíčem opět oko těká:Na konci již v listů objetíkadeř leží, jak len rusá, měkká -prvému snad vlála dítětiod temínka kolem růžných tváří,než je dívky nesly ke hrobaři.

Potom přání, které vnoučat družebabičce své psala do dáli,by ji žitím samé plné růžedlouho ještě v cestu padaly -k poctě její moje první básněbez poskvrny srovnány tu krásně.

Na desce zřím prostá ještě slova:„Modliváček skonal za krátko,maminka ho ve svém hrobě chová -tak se končíš, naše pohádko!“Nezabudka na těch slovech svadla,z oka mého slza na ně padla.

Hlava hoří, ruka má se chvěje -ve vzpomínkách pojím mlhavýchniti sobě strhaného děje:Vidím blázna s hlavou jako sníh,modré oko k zemi jenom zírá,suchá ruka růženeček svírá.

Přišel vždycky za několik neděl,na kloboučku s kytkou sedmikrás,vedle kamen u nás chvíli seděl,modlitbičky vetchý sípal hlas,a zas tiše z krátkých vyšel táčekzubožený blázen „modliváček“.

Měl být knězem, ale tajné želystrhaly prý rozum mladický,hlavou, jež se brzy skvěla v běli,rozestřela tma se na vždycky;němé boly zbyly v bledém líci,v puklých prsou srdce zvadající…

Dávno nad ním trávy uschly řásně,zapadl již nízký jeho rov,já však nyní teprv tuším jasněnad řádkami stařeniných slov -ač ta také dávno leží v hrobě -že ty duše patřívaly sobě!

Jaké boly srdcem stařenčinýmpři návštěvě jeho zatřáslynad tím lícem žalobným a siným,při pohledu na zrak vyhaslý,jenž tak vroucně kdysi zíral na ni?Byly, jistě byly ku zoufání! - -

Zavřela se rozpryskaná deska.Co z tvých žalů, snění o štěstí,stařenko má, zůstalo tu dneska?Žluté listí jemné šelestí,že to vše, co člověk trpce vysní,sotva stačí snílkově pak písni!

(Osvěta 1886.)