Za Janem Nerudou

Dlaň chvěje se a srdce v prsou bolí,duch rozechvěný stále nevěří,že pravdou je, co kleslo v šíro polí,v ruch měst a vísek tiché zášeří,čím bor se zachvěl, který doly vroubí,čím zabouřila proudů koryta,a zaplakala nenadále z hloubita země, jež je hložím ovita.

Jas opět jednou šlehal v luhy ztemnělé,kam oko hledlo - záře sluneční,však dnes je teskno jako po kostele,kde bolně znějí zpěvypáteční;vlast v hoři vidí puklé srdce Tvojea rukou lomíc v českou volá pláň:„Kde větší žalost jest než žalost moje?“a k tváři tvojí šerou chýlí skráň.

Byls vyrván z rukou věrných českých lidí,jež dobře vědí, kdo je vždy měl rád,jichž pouhé slovo třpytné neošidí,však lásku splatí nastotisíckrát;již v úpalu a horku práce denníto dobře vědí v jizbách malých chat,kde lásky, citu pro ně vůbec není,však kde zas vroucně znají milovat.

A Tys byl jejich - milovaný všemi -ať slzu horkou lil jsi do očí,když zazpíval jsi o milené zemi,kde s křížem těžkým lid se plahočí,ať důvěru jsi rozněcoval živou,že také u nás léto zadýchá,a teplé vánky váti budou nivouté zádumčivé země kalicha.

A Tys byl jejich - milován tak sladcene u starých jen, také u dětí,vždyť droboť malá verše o Tvé matcei matičce své říká z paměti,když pak v té básni přijde o uzlíčku,i Tatík zdvihá k očím těžkou páž,a kde kdo kolem, slzy stírá víčkua všickni řeknou: „To byl člověk náš!“

Tak staral jsi se o lid milý stále,ať denní chlad ho tolik nezebe!Ó, proto nyní v každé vísce maléti mladí, staří pláčí pro Tebe,a jak spíš tiše v Libušině hlíně,pláč národa Tě ve sny konejší -ó, není, není v české domoviněnad takovou smrt smrti krásnější!

(Osvěta 1891.)