Šat Kentaurův

Ty starý mstiteli, ty božský střelče smělý,ty’s Oity příkrý svah, vrch zdeptal osamělý,ty, zvěře krotitel, v své tam si uleh’ sílev dlaň složiv mohutnou své čelo zasmušilé.Tu smrky Thesalské hned šepty hlaholnýmitě vážně zastřely větvemi kosmatými,tvůj kyj a lučiště, tvé opustivše svalyi paže nezdolné po straně v mechu spaly.Tak vítěz přeslavný jsi pozoroval tišekraj svatý Hellady, kde nezmožen byl’s v pýše.Však neměl’s pokoje, dál dlužno trpět v žitía smrtí třeba jest tvou velkost usmířiti.

Ó šate přetěžký! Tvé vlákno tělo spíná!Rek usnul Nemejský, na sebe zapomíná,ohromným výkřikem, v němž divá úzkost žije,v tvou klenbu kovovou, ó Fatum, ať juž bije!Ať duby, králové let dávných, samé suky,se lámou s praskotem pod tíží jeho ruky,Olympu zářnému ať Oita v plamenechv pozdravu vítězném šle k nebi jeho dech!

Ó touhy nezkrotné! Ó děsný háve smírný!Ty šate hltavý, vítězný plášti vírný,toť málo, dvanáctkrát svou dlaní vítězitive boji posvátném na drsné stezce žití;to málo, bez konce se divou mukou rváti,to málo, genij být a pot svůj prolévati!

Ó zdroji povzdechů, ó výhni zářící!Dech stále dmýchá zas v tvůj žár se jitřící,vy vzdechy poslední, zvěst smrti, jež hrud střebe,vy duše hrdinské na práh vedete nebea svaté na výši, kde ryzím ohněm pláte,zkrušíte člověka a boha uděláte!