Fiat nox

Jak příboj moře všeho smrt se řítítu v bouři, v klidu, bez dechu a stáníse valí, dme a kypí bez ustánínad lesy skal, ať noc je, ať den svítí.

Ať chvíle štěstí ihned v zmar se sklání,den úzkosti ať věkem zdá se býti;když naše noha božskou propast cítí,děs, štěstí snů jsou sen a marné zdání.

Ó srdce lidské, bědný mučenníku,jejž hltá láska a jejž hryze záští,chceš volný být a líbáš pouta svoje!

Hleď, příboj roste, zhltí tebe v mžiku,tvé peklo uhasí a v stínů pláštivše zapomnění otevře ti zdroje.