Klearista

Zvlněným obilím sem Klearista kráčí;jí černé obočí nad modrý zrak se stáčí,na úzkém čele jemné stuhy hrají;jak mléko šíji má a pružnou, kštice její,kterými Miletské se růže ohněm stkvějí,se fialkami proplétají.

Hle, jasné obzory již božská zoře koupáa skřivan jásavý do vzduchu vesel stoupánad kosů hvizd se tepem křídla vznáší,co zajíc, v zelených jenž záhonech se skrývá,svým skokem divokým pláň tichých klasů zrývá,až v perlách z nich se rosa práší.

Pod nebem mladistvým kdo víc a mocněj’ září,zda dívka Sicilská s tou sladkorosnou tváří,zda zora, z mořských vln jež vystupuje?Kdo ví to, řekne to, ó Kráso, Světlo svaté,zda s hvězdy jedné vy k nám na svět nepadáte,jež všecko živí, osvěcuje ?

Na stráně hřebenu, kde hlídal svoje stáda,ji pastýř z Hybly zří, jde obilím tak mladámhou růžovou tvar jeho snů sem spěje.I dí: „To byla noc a nyní ejhle, zoru!“Nad jitro zářnější dalekém na obzoruse v jeho hrudi slunce skvěje.