Krajina

Hle, houští tmavou bledých hájů olivovýchsvé krásné šípy božský, zářný Střelec metá,až ke dnu svěžích zřídel mnohý dolů sletá,kde drtí zlaté hroty v spoustách granitových.

Ve vzduchu mlčelivém křídla ruch ni dechu,jen opojené vůní, vedrem temně bzučíkol šípků, čilimníků, které v květy pučí,jak ve snu věrné včely lehounce a v spěchu.

Svou flétnu viset nechá na své paži nahéo snět, jež prohýbá se, opřen Satyr mladý;sní mhouře zrak, tvář v šklebu, mezi Oreadyjak vpadne blíže vchodu jejich sluje vlahé.

A těžké pod lupení, stínem jeho krytý,a ve pohodě sladké, zdá se, že se směje,hle, velký motýl bílý, křídly viz jak chvěje,jak vloček sněhu živý usedl si hbitý.

Pár ušlechtilých skopců s hustou, lesklou srstí,již vzrostli v žírné půdě Agrigentské nivyblíž skály v mechu, kterou stříbří pramen živýspí v trávě teplem vlhké, v začernalé prsti.

A kozy tu a tamo, zelené kde křoví,se tyčí dosáhnouti poupat čilimníku,dva kozli s krátkou srstí v poze bojovníkůšíj’ statnou chýlí čelem, schystáni v hoj nový.

Dál za obilím zralým, těžké v spánku visí,za stezkami, kde v prachu terrebint zříš kvésti,jak bleskné, zářné kovy, které Korinth pěstí,se třpytná plocha moře v slunci s nebem mísí.

Však na malině husté, thymianu planémo loket opřen mladý pastýř odpočíváa zářný reflex z vody odrážený splývámdlým svitem po rameni hladkém, vykasaném.

Ruch lidí zapomenuv, co jej v světě hnětlo,na moře on se dívá, lesy, stezky bílé,svůj nechá plynout život a ty božské chvílea v míru ochutnává nebes zářné světlo.