Luk Sivy

Král starý Daçaratha v svém javorovém křesledlel němý tři dny celé, tři dlouhé probděl noci,bez hnutí, s okem v sloupu, ve nudy hořké moci,ctné skráně k hrudi skleslé.

Hubená záda kryta měl dlouhým, bílým vlasem,šat celý pokálený, jejž drtil a rval sobě,pak zavzdech’ zcela tiše a na své srdce obětisk’ chvějící se ruce časem.

Ve stínu dlouhých sloupů, linií kolosalných,kde svatý lotos rostl a bujel zářným květem,řad žen a bojovníků ctil bolest jeho, s retemdlel němým v síních dálných.

Král starý děl tu: „Zmírám a velkým žalem hynu,ó, zavolejte Ramu, statného syna mého!“Vše zmlklo. Slzí ručej tvář zaplavil tu jeho,když děl: „Můj drahý synu!“

„Ó Lakçmana můj, povstaň! dva oře svoje vpřáhniku válečnému vozu, vem luk svůj, toul, všem k děsu,jdi, projeď městy všemi i horami v střed lesů,v cymbálu zvuku táhni!

Rci Ramovi, ať přijde. Jej z všech já nejdřív zplodil,on nejkrasší všech, kmene paveza mého, silný,jej najdi, mineš-li však dráhu jeho pilný,líp, kdybys se nebyl zrodil!“

V ráz jinoch černooký pln obavy se zvedáa skokem divým spěje přes dlouhé schodů řadya s dvěma cymbalisty na vůz svůj skočí, všadyza městem svatým hledá.

Co zatím přípřež jeho rve udidla a chvátá,v své duši přehluboké přemítá o své metě:„Co počnu? Kde lze najít ve široširém světě,kde Ramu, mého brata?

Ó, veliká jest země! Co hodin prchlo věru,co vyhnanství jej hnalo z rodného domu střechya rozkazem co krutým se nerozvlnil echyhlas jeho v našich síní šeru!“

Tak Lakçmana snil jízdou dnem nocí v dumě tesknéa projel širá města a hory, doly, nivou,kůň každý oheň dýchal, tou schvácen jízdou divou,srst jeho kouří se a leskne.

„Zda viděli jste Ramu? Dělníci tvrdých dlaní?Vy dívky z řek a výsep, kde citrony jsou v květu?vy, bohatýři hrdí, s hor stoupající v letu,vy lovci horských strání?“

„„Ne! Nad živící půdu my skláněli jsme hlavy,ne, těla koupali jsme, je voda krasší dělá,ne, Radjo, daňky, sajky ranila naše střela,jí leopard sklán žravý!““ —

Lakçmana těžce vzdychnul a dál spěl drahou svojía dálná projel pole, kde rýže kvete, zrajea náhodou pak zajel až květnou stezkou v háje,jež bez pohnutí stojí.

„Zda viděli jste Ramu, vy zbožní poustevníci?On střelec jistý cíle, všech statných nejstatnější!“— „„Ne, věčný spoutal sen nám oči v důlků skrejši,my patřili jsme bohům v líci.““

Dál kaštanovou houští, jež ostrých trnů plna,dál ostružinou chvátá, dál rozbitých skal tesy,dál nedostupnou vozům se tlačí houští, lesy,kde svatá proudí vlna.

Tu náhle výkřik děsný a hrozný zavzní v hluchoa ticho valné zdrtí, v němž poušť ta dlouhá dřímá,tu mladík zachvěje se a skočí vztýčen zpříma,zrak otvírá, vzpne ucho.

V tom z Lanky Rakças jeden, jak medvěd černý s jekemse mihne mezi stromy a prostovlasý skočí,kyj velký v pěsti třímá, jím nad svou hlavou točí,kol úst pln pěny vztekem.

Aj, proti němu vzpíná své Rama páže bíléa usmívá se, luk svůj když pružný natahuje,na velkých zádech jeho jak valné mračno plujehoušť vlasů mu i v týle.

Má nohu na pařezu, jenž v hustou trávu halena druhou na zad vzpíná a silou mužnou drtíluk chvějící se, v kterém plá jako posel smrtišíp s trojím hrotem, kalen.

Tu s napjaté v ráz struny šíp ostrý vzduchem sviští,blesk rychlej’ neprolétá a jistěj’ mračen stádaa Rakças tvrdou půdu rve, života co vládamu prchá v krve tratolišti.

„Ó, synu Daçarathy, brahminům jméno známo;ty, který krev máš čistou a tělem svítíš celý,buď zdráv!“ Lakçmana praví, ty krotiteli smělývšech mrzkých kmenů, Ramo!

Buď, starší bratře, zdraven! Kdo vyrovná se tobě?Ty hvozdů asketických, ó čistiteli svatý!Král Daçaratha léty již stížen vzdychá, jatýna stolci králů v mdlobě.

Má slzy stále v očích a nespí, nejí, střebejej bolest, smrti bledost skráň ušlechtilou skrývá,on stále volá tebe, pláč hanbu jeho smývá,bol jeho, bratře, pomstil tebe!“ —

„„Já půjdu!““ — Rama pravil. A oba vyšli z lesů,kde ležel černý Rakças ve vlhké rosou trávě,na sedmiloukoťový vůz sedli, který hravěpod nimi skřípal v plesu.

Již za nimi jsou hvozdy. Již jedou dolinami,přes řeky, pláně, hory, vše splývá v prachu roji,již před Mytalou velkou u cíle cesty stojí,jež sterými plá pagodami.

Tu hlahol jásající se celým městem nese.Král vitá je a praví: „Buď zdráv, ó bojovníku,ty hlavo! Srdnatých ty hrůzo násilníkůtěch černých v jich vin děse!

Kéž ze všech tobě přáno, ó synu Daçarathy,luk napnout, zlato ryzí, jejž dal mi Siva darem,od bohů předurčený měj dceř mou s vděků čarem,kdo napne luk ten zlatý!“

— „„Já zrdtím zlatý luk ten, jak haluz, která zkvítá,neb všech žen nejkrásnější mně Devas zaslíbili!““ —Zbraň zlatou chytil rázem, zkad jiskra deštěm střílí,páž jeho napíná ji hbitá.

Luk děsně napíná se a praská s hrozným zvukem.Lid na zem padá, chví se a vládce s hrůzou praví:„Zlý sedmkrát a kletý Ravana jednou dravýkéž padne tak tvým lukem!

Mým synem buď!“ — A takto choť nesmrtelný Sity,dík vtěleným buď bohům, již chrání ctnostných hlavy,starého Daçarathu zas uzřel plný slávyi rodných domů štíty.