Konec člověka

Hle, posud bloudil Kain po pusté tváři světaa Eva spala juž ve hrobě němém, Set,jenž zrozen později, teď na Hebronu kvet,jak strom, jejž pěstí čas na košatý kmen vzkvétáa Adam klesal již pod valnou tíží let.

To nebyl člověk víc v původní slávě svojí,jak stvořil Jehova jej pouze pro štěstí,jenž mužné krásy pln se strojil vykvésti,kdy v novém těle duch se blesknul v světle zdrojiživota věčného jat jistou předezvěstí.

Pád hrozný, bída, věk a nemoc, osud nutnýmu rámě schromily a naklonily vaz,na hlavě schylené mu stříbrem tkaly vlas,ten člověk Adama byl pouze obraz smutný,jejž Duchům rovného kdys oblékl Bůh v jas.

Co těžkých prošlo let, co tuhých zim tu bylona práhu chatrče sám sedal v myšlenkách,jak pohřben v propasti a v zapomnění tmách;se sněhem slunce též mu vrásky rozmnožilo,čas nudou přes čelo mu tuhou rýhu tah.

Děl k němu často Set: „Můj otče, Boha synu,hle, dutý cedr jest pln mléka našich stád,v sluj měkké na lože já mech a kůže klad,pojď sám, lev hladový se tají v skrýše stínu.“Leč v dumách pohřížen vždy Adam zůstal rád.

Kdys večer zvednul se. Juž slunce, stíny stmělév boj vešly nad obzor, jenž blesky tkán se stkvěl,vzduch listů obrovských se slavnou hymnou chvěla zvěř již bučela na poušti osamělé,po skalách Hebronu on pustou strání spěl.

Tu mnohem výš než ruch, jenž valnou nocí letí,host dávný Edenu se na kamenu zdvih’,k černému východu obracel zraků svýcha cítil na sobě tíž zla, jež snášel, lpěti —tu Eva, Abel, Kain a věčný, rajský hřích.

Ach, Eva báječná ta láska jeho vesny!juž vyjma pouze ji vše pod nebem čas vzal,pak dítě divoké a bratra krve pal…pod mrakem ztemělým zněl výkřik jeho děsný,jak Eva s Abelem on umříti si přál.

Své páže otevřel ve prostor tmavý dálný,kde druhdy v záři vzplál mu štěstí rajský div,kdy, plode otravný, tě neznal, jak jsi lživ,z dna nebes hlubokých zněl nářek jeho valnýza pět set roků zas: „Buď Pane milostiv!

Já trpěl, smiluj se, já plakal v hořkém lkání,ó Pane, nohy své i kolena jsem zhnět,Elohim, Elohim, za tolik bídy letna duši na těle já krvácel tvou zbraní,že více necítím tvých ran, jsa tebou klet.

Ó sade Jehovy, Edene, háji luzný,kde Eva do trávy si sedla večer v mech.Ty žive kadidlo, jež házelo’s jí dechz tisíce kalichů, tak panenský a různý,když v parách západu se tajil slunce běh.

Ó spící lvové též, pod palmami tak vlídní,vy orli, pěnkavy, jichž hájem zvučel hlas,vy proudy posvátné, vy Andělé, jenž v jasa v záři oděni jste stoupali k nám klidnitichými nebesy, teď v posled zdravím vás.

Vám pozdrav, skaliska i sluje v tichém snění,kde v noci bez hnutí spí co můj bylo skvost,ty němý Hebrone, kde vyhnán žil jsem host!Ty místo příšerné, kde bdící v hrozném bdění,choť mrtvou plakala svých kostí vlastní kosť.

A nyní, Pane můj, jímž vznik jsem, ať se stane,já lituji ten hřích, že byl jsem narozen,ó Pane, odpusť mi, jsem těžce přemožen,neb tys mi tolik vzal! Své dílo skonči, Pane,a jejž s mi posud přál, i tento vezmi den!“

Tak člověk hovořil. A z mraků tu přes pláněse velký vítr vzpjal až dálný pod obzor,jenž trávu rozčeřil a ohnul cedrů vzdor,let jako prachu vír, jenž pozvednul se maně,rval černá skaliska až s vrchů starých hor.

A pouští ztemnělou a prostorem se pěnívzdech děsný, mohutný, v něm hřímal mnohý hlas,sbor velký bez konce: „Buď Otče zdráv, viz nás,my Otče jsme tvůj hřích, tvůj trest, tvé pokolení,my žijem! umři jen!“ — A člověk hrůzou zhas.